Zrůdy vstaly

Podobenství o honu na bohaté muže

Před několika lety jsem měl co do činění s krátkým komiksovým příběhem, jehož autorem byl tehdy dvanáctiletý chlapec (nebyl jsem to já). Dodnes považuji ten příběh za mistrovské dílo, až do včerejška pro mě byl však zejména zdrojem zábavy, důkazem obrovského talentu malého hocha, který svůj příběh patrně promyslel, napsal a nakreslil někde v poslední řadě pod lavicí při ubíjející hodině matematiky. Až po letech, při čtení zcela jiného textu, jsem si uvědomil, jak je jeho příběh aktuální.

Zrůdy vstaly. Takový je název příběhu. Čtenář hned vytuší, že tu půjde do tuhého. Poněkud schematicky vykreslený vědec bez tváře z prvního komiksového okénka uvádí v život stvoření uzavřené do jakési kovové kukaně a celý kolos dává do pohybu s jednoduchým zvoláním „Musí to žít!“ V příběhu se však stále nejeví nic, nad čím by měl čtenář trnout. Ona zrůda totiž sama nijak hrozivě nevypadá. Spíše naopak. Na první pohled jde vlastně o milé, nevinné stvoření. „Tohle že je zrůda? Tohle zvířátko přece nemůže nikomu ublížit!“ zvolá zmatený čtenář.

Při pohledu na druhé okénko je však již jasněji. Motivace ani cíle zrůdičky stále nejsou zřejmé, jedna věc je však jistá – nemá ráda lidi. Kovová kukaň je prolomena, nebohý doktůrek sežrán. V následujících akčních scénách je sežráno ještě poměrně dost dalších osob. Řešení se však stále zdá být jednoduché a ti, co ještě stále zdánlivě pevně drží v rukou moc, mají jasno: Pár mrtvol, jedna zrůda. Nic, co by nevyřešila hrstka vojáků s nabitými brokovnicemi. Zvrat v celém příběhu ale nastává v momentě, kdy jeden z ozbrojenců pálí do zrůdy přesně mířenou ránu (konečně!).

Zabiješ jednoho a jsou z nich dva

Řešení v jednom krátkém okamžiku zcela selhává. Kulka se zarývá do mohutného těla, zrůda padá k zemi. O co tu vlastně jde, vyjadřuje výkřik udiveného vojáka, který ránu vystřelil: „Zabiješ jednoho a jsou z nich dva!“ Výkřik však přichází pozdě a nikdo další jej neslyší. Palba pokračuje, voják je roztrhán na kusy. Následuje opět několik akčních scén, které nezanechávají příliš naděje. Planeta je zrůdami zcela zaplavena, v jakémsi podzemním krytu se schází rada FBI společně s americkým prezidentem, ale už ani žádná řešení nehledají, snaží se jen skrýt. Zrůda se však už prokousává i sem.

Až dosud může případný literární kritik odsoudit celé dílo jako béčkový akční blaf. Závěrečné okénko však nenechává čtenáře na pochybách, že příběh je něčím víc: Na obláčku sedí stařík s bílým plnovousem – Pán Bůh. Shlíží dolů na ruiny zničené planety a unaveně praví: „Je konec světa! Zase. To bude práce…“

Jsem přesvědčen, že zrůdy vstaly. A věřím, že Pán Bůh to nakonec celé opět opraví. Přesto, že už je docela starý a dost možná za ta léta unavený a šedivý.  Necháme to ale opravdu dojít až k samotnému závěru příběhu? My už přece máme náskok – my víme, co bezejmenný voják zjistil až příliš pozdě. Že když zabiješ jednoho, budou z nich dva. Nebude stačit vyčistit politické kolbiště od jednoho miliardáře, abychom mohli znova v klidu vést naše staré spory. Bitva už začala, systém je v ohrožení. To bude práce…

Vojtěch Hanuš

Zeměměřič, člen ODS
Všechny články autora