Ze dvou třetin pesimista

Terorismus je integrální součástí moderních dějin. Evropě dominuje Německo. Dluhy rostou, Británie se chystá k odchodu a do Evropy mezitím proudí víc muslimů než v dobách Sulejmana Nádherného. Kde se v tom všem skrývá naděje?

Terorismus byl vždy, píše profesor Fiala v textu „Jsme-li ve válce, musíme se podle toho chovat“. S tím tvrzením lze těžko nesouhlasit, podobně jako takřka se všemi dalšími tezemi tohoto článku či manifestu.

I.

Terorismus je – pokud odhlédneme od některých jeho projevů v dávnějších dobách – integrální součástí novodobých dějin. Jak prohlásil už Robespierre: „Bez teroru není ctnosti (...) ctnost je bez teroru bezmocná“.1 Jak dobře víme z dějin, tehdejší teror nebyl namířen proti francouzskému státu. Byl zkrátka nástrojem vlády, jak tomu pak mnohokrát bylo v případě fašismu či komunismu – a dnes ISIS.

Podoby terorismu v období po francouzské revoluci můžeme systematizovat na základě knihy Davida Rapoporta Four Waves or Rebel Terror and September 11. Projevoval se v anarchismu/nacionalismu konce 19. století, který – jako v případě ruské národnické organizace Narodnaja Volja – vyústil v atentáty na jednotlivé státníky. Pak přišlo období krize kolonií, která nastala v důsledku Velké války, zvané později I. světovou válkou, během níž se ještě více rozostřily rozdíly mezi teroristou a národně osvobozeneckým bojovníkem. Podobně tomu bylo v dobách nám bližších v případě palestinského teroristy Arafata – laureáta Nobelovy ceny míru (1994). Třetí vlna terorismu přišla v 60. letech minulého století a úzce souvisela se šířením levicových idejí. Jako katalyzátor tu zapůsobilo neobratné počínání Američanů za války ve Vietnamu. Nakonec nastalo podle Rapoporta v 70. letech minulého století období terorismu náboženského, především muslimského.

Jsme v Evropě dnes, po nedávných pařížských a bruselských útocích, svědky pouhého pokračování zmíněné čtvrté fáze, anebo jde o vznik nové, páté podoby terorismu? To se dozvíme teprve s odstupem let. Text Petra Fialy naznačuje, že se jedná spíše o tu druhou alternativu. Ať chceme, nebo nechceme, pravděpodobnost, že rok 2016 bude pro nás – pro Poláky a Čechy, ale i pro občany střední Evropy a Evropy vůbec – stejně přelomový, jako byl rok 1989, zatím spíše stoupá, než slábne.

Blízký přítel syrského diktátora Bašára Asada, generál a dlouholetý prezident Libanonu Émile Lahoud už v roce 2004 konstatoval, že proti terorismu nelze účinně bojovat za situace, kdy ani neznáme jeho definici. Působí neuvěřitelně, že mezinárodní právo, či spíše jeho hlavní tvůrci, se dodnes vyhýbají formulaci, která by terorismus vymezila. (Připomíná to příběh pojmu „genocida“, který  v mezinárodně právním ohledu nebyl definován před holocaustem či arménskou řeží, ale až následně.)

Ovšem, lze tu namítnout, že by to sotva co změnilo na situaci, kdy francouzský prezident Francie Hollande obviňuje z pařížských atentátů „Belgičany“, a navíc tím odůvodňuje vyslání francouzských stíhaček k bombardování... Sýrie (2016). Anebo kdy rakouský kancléř Faymann reaguje na maďarskou blokádu volného pohybu cizinců přes zelenou hranici tvrzením, že mu to připomíná „temné období holocaustu“ (2015). Anebo kdy německá kancléřka Merkelová mluví stále více z cesty. Bohužel nejen mluví.

II.

Německo se stalo hlavním vítězem studené války. Sjednocením se mu podařilo zacelit rány po roce 1945 a zajistit si místo mezi světovými mocnostmi. Amerika jej jmenovala „partnerem ve vedení“ (1996). Po roce 2008 daly vlády členských zemí Evropské unie Angele Merkelové carte blanche pro řešení dalších krizí. Jenomže se ukázalo, že spolková republika této šance není schopna využít.

Německo se léta snaží proměnit Evropskou unii v superstát – přes napětí a odpor, který to u mnohých států budí. Poté, co ve francouzském a nizozemském referendu propadla evropská ústava, Berlín nesložil zbraně, a pro kancléře Schrödera i Merkelovou se centralizační reforma unie stala věcí cti. Důsledkem byla svého druhu diplomatická blesková válka, která přinesla Lisabonskou smlouvu (2007). Pokud jde o válku na Ukrajině a vztah k Rusku, je německou taktikou lavírování (ano protiruským sankcím, a současně také ano pro Nord Stream II). Naprostou porážkou německého vedení se stal obrovský příliv muslimských běženců do Evropy. Nejenže se Německo rozhodlo jednostranně otevřít milionům mimounijních  migrantů vnější hranice schengenského prostoru, ale začalo se také zesměšňovat dalšími a dalšími plány řešení migrační krize. Typickým příkladem se stal věhlasný kvótový systém přerozdělování uprchlíků. Ve chvíli, kdy prasklo potrubí a do evropského domu se širokým proudem valí voda, přišel Berlín s návrhem diskuse o velikosti misek a systému jejich přeposílání do jednotlivých zemí. A tento návrh také prosadil, navzdory silným právním pochybnostem, které to vyvolalo, nemluvě o nechuti, někdy přímo odporu některých zemí vůči takovému řešení.

Zkrátka a dobře – sotva čtyři roky po publikaci proslulého článku Christophera Schönbergera o nevyhnutelné, byť „mimovolné“ hegemonii Německa2 vypadá situace v Evropské unii (půl miliardy obyvatel, 20 bilionů USD ročního HDP) následovně: V červnu budou Britové rozhodovat, zda ještě chtějí zůstat v Evropské unii. Vyhlášení podobného referenda se dnes dožaduje také většina Francouzů. Hora dluhů ve většině unijních států narůstá, a to i v Řecku, které prý prošlo ozdravnými reformami. Mezitím do Evropy den co den proudí více muslimů než v dobách Sulejmana I. (1495-1566), zvaného v jeho vlasti – nikoliv náhodou – Sulejman Nádherný.

III.

4. ledna 2010 zemřel po sebeupálení Muhammad Bouazizi, prodavač zeleniny v Tunisu, který předtím vedl spor s daňovým úřadem a jehož smrt vyvolala arabské jaro, vojenskou intervenci Francie a jiných západních mocností, výbuch občanských a náboženských válek na velkých územích severní Afriky a Blízkého Východu a nakonec vznik Islámského státu a to, že imámové vyhlásili hidžru – „příkaz osídlení nové vlasti“. Téměř přesně na páté výročí Bouaziziho smrti došlo na ulicích Kolína nad Rýnem a několika dalších německých, švýcarských a skandinávských měst k hromadnému  sexuálnímu násilí na ženách. „Jde o útok na ‚zornici oka,’ na to, na čem druhému člověku nejvíc záleží, na to, co utváří štěstí společenství – na radostné očekávání nového života, rodinu, generační návaznost. Masové znásilňování není ničím jiným, než metodickou snahou zničit gen tam, kde se množí, tedy v ženském lůně, a za tím stojí vůle zničit celou nepřátelskou společnost“ – takto jasný komentář podala k oněm událostem francouzská antropoložka Véronique Grappe-Nahoum.3

Kde se v tom všem skrývá naděje? To bohužel netuším. Ačkoliv kdo ví, možná je na dosah ruky, docela blízko, ve střední Evropě? V národech, které se nemají vždycky vzájemně v lásce, mluví různými jazyky, mají často různé, přerůzné vlády - v Češích, Slovácích, Polácích či Maďarech, ale také v Makedoncích, kteří spolu s Bulhary a Srby bez ohledu na rozhodnutí dalších a dalších, celkem už dvanácti migračních supersummitů Rady – „hlavního rozhodovacího orgánu Evropské unie“, jak stojí v Lisabonské smlouvě – vzali věci do vlastních rukou a zkrátka uzavřeli pašeráckou stezku přes Balkán. Bez účasti unijních institucí, navzdory diplomatickým protestům Berlína.


1 Péter Tálas: Anatomie terorismu, Budapest, s. 45

2 Hegemon wider Willen. Zur Stellung Deutschlands in der Europäischen Union, in: Merkur 2012/66

3 Maciej Drzazga: Wnet, 2016/2, s. 5

Maciej Szymanowski

Historik, novinář a diplomat
Všechny články autora