Zbytečný povyk nad Macronovým koktejlem

Projev francouzského prezidenta o evropské integraci vyvolal řadu reakcí. Plodnější debata se přitom rozvinula v cizině. Česká politika, pohlcená volební kampaní, Macronovy vize příliš nekomentovala. Pro jednou jí to nelze mít za zlé, pitvání každého Macronova návrhu je totiž v zásadě zbytečné. Tato směs mnohdy protichůdných a těžko realizovatelných idejí časem zapadne.

Pro mou predikci existuje hned několik dobrých důvodů. Za prvé, na evropské vizionářské frontě je letos již trochu přelidněno. V zimě prezentoval své představy o reformě Evropské unie šéf evropských liberálů Guy Verhofstadt, na jaře a na podzim pro změnu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Macron tak není nijak jedinečný, agenda s nálepkou budoucnost evropské integrace je již zevšednělá. Dlužno přitom dodat, že ani Verhofstadtova zpráva, ani Junckerovy vize se předmětem zásadnější a dlouhodobější debaty evropských elit nestaly. Natož že by z nich vyšel plán na konkrétní akci s dohlédnutelnými výsledky.

Za druhé, projev francouzského prezidenta nepřinesl de facto nic nového. Žádná zásadní novinka, která by už v debatách v té či oné podobě nezazněla, se na stole neobjevila. Příznačné přitom je, že některé Macronovy návrhy mají solidní tradici ve francouzské evropské politice (byť v dřívější době vedené spíše mezivládním směrem). Příkladem může být záměr René Plevena na vznik Evropského obranného společenství z roku 1953 nebo Fouchetův plán z 60. let 20. století usilující o založení Evropského politického společenství. Rovněž centralizační pokusy směrující k vyšší harmonizaci konkrétních politik se s železnou pravidelností objevují nejméně od 70. let minulého století.

Zdroje tu nejsou

Nejdůležitějším důvodem, proč Macronovy vize nečeká větší úspěch než Verhofstadtův dokument či Junckerovy scénáře, je ale to, že v dnešní evropské politice pro realizaci substanciálnější porce jeho záměrů prostě nejsou podmínky. Evropskou integraci lze jen stěží považovat za samostatnou arénu, zcela oddělitelnou od domácí politiky. Naopak, evropská politika je ve své podstatě reflexí preferencí vnitropolitických aktérů, respektive života politických systémů členských zemí EU. Tento proces velmi přesvědčivě popisuje americký politolog Andrew Moravcsik ve své teorii liberálního intergovernmentalismu.

Podle Moravcsikova modelu je evropská integrace zjednodušeně trojfázový proces, který začíná formováním domácích preferencí v národních politických systémech. Tato etapa je klíčová, protože takto formulované preference odráží potřeby a zájmy různých aktérů domácích politických systémů. Národní preference jsou posléze vyjednávány v multilaterálním prostředí evropské integrace, kde participující státy vytvoří instituce, které ve třetí fázi zvyšují věrohodnost dosažených dohod tím, že na ně dohlížejí.

Těžko si představit členskou zemi, kde by Macronovy představy korespondovaly s naladěním klíčových domácích aktérů.

Pro Moravcsikovu teorii a její roli v pokusech reformovat EU je zásadní, že ji vytvořil především analýzou případů velkých změn v evropské integraci, které se typicky projednávají na mezivládních konferencích. K přelomovým změnám, jako bylo třeba přijetí Maastrichtské smlouvy, mohlo dojít pouze proto, že je vyžadovaly členské státy, protože zrcadlily jejich vnitropolitické zájmy a preference. Nic z toho ale v současné Evropské unii nehrozí – těžko si představit členskou zemi, kde by Macronovy představy korespondovaly s naladěním klíčových aktérů domácího politického systému. Jinak řečeno, plány poslanců Evropského parlamentu, předsedy Evropské komise, ba ani prezidenta vlivné členské země neznamenají z hlediska logiky fungování politického systému evropské integrace nic zásadního.

Lze si samozřejmě představit, že skoková reforma EU bude pokušením pro avantgardu pokrokových evropských politiků, kteří se své vize pokusí vnutit voličům a vnitropolitickým aktérům silou. Funkční a udržitelný by ale takový proces v žádném případě nebyl a s vysokou pravděpodobností by vedl k rychlé evropské dezintegraci.

Petr Kaniok

Docent na Fakultě sociálních studií MU, expert na politický systém EU
Všechny články autora