Zápas dobra se zlem

O uprchlících, naivitě a praktické politice.

Paní Blažková odstrčila nohou kbelík na schodu, až jsem se lekl, a opřela se o tyč s hadrem. „Poslyšte, nemoh byste našemu Vaškoj ňák domluvit? Von s náma kvůli těm uprchlíkům nemluví, jsme prej fašisti. Já vás slyšela v rádiu, nemoh byste mu to vysvětlit?“

Zabzučelo mi v hlavě jak v úlu. Což o to, jednoduché by to bylo, kdyby naši imigrační moralisté pochopili, že jde o politický problém, nikoli o zápas dobra se zlem, utkání hodných a zlých, a nedělali z lidí rasisty a nácky. Je velký rozdíl, jestli se usadí ve městě 20 muslimských rodin, nebo dvě stě a vznikne ghetto. Naši intelektuální dobráci útočí na alarmisty a xenofoby, posmívají se většinové, ignorantské společnosti. Stále slyšíme, že tu žádné uprchlíky nemáme, jako by lidé nikdy nic neslyšeli o šílených problémech muslimských ghett na Západě, o terorismu nemluvě. Jako by jejich obavy pocházely z ignorance.

Politika je diskuse a kompromis. Milosrdenství je individuální ctnost a oběť, žádná povinnost. Natož kolektivní. Za peníze a budoucnost druhých.

Co je nerozumného na odmítání naivní vize pluralitní, nesoudržné, balkánské společnosti? I v historicky zakomplexovaném Německu se dnes mluví o pachatelích dobra – Gutmenschen – a idealistické morálce odtržené od reality. Jak ale popletenému maturantovi vysvětlit, že ti, co chtějí příliš dobrý a ideální svět, jej vlastně rozvracejí? Je zcela přirozené, že většina nechce o přijímání běženců ani slyšet, mají rádi svůj domov takový, jaký je. Dnes je světští kazatelé napomínají, nabádají, hovoří o lásce k blížnímu, ačkoli jde o cizí a vzdálené. Lidé si ale nemyslí, že máme stejnou povinnost ke všem. Politik ovšem na rozdíl od kněze nemluví k věřícím a nemá právo napomínat občana. Mnoho slušných lidí je pod palbou moralistů zmateno. Pomáhat se přece má, ale proč tady a teď a ne tam u nich, ozývá se nesměle zdravý rozum.

Což o to, většina by jistě pro nějakou pomoc byla, nejde o buď, a nebo, i menší počet uprchlíků by snad nevadil, ale proč si mají Češi nechat rozvrátit domov, jako Němci a Švédové? Nepřehnali to tam náhodou? Každá společnost má své žháře. Proč se v Bruselu stále ještě nesmí mluvit o absolutním uzavření vnějších hranic a omezení azylové konvence? Proč má Evropa zůstat otevřená? Stále se mluví jen o regulaci a jakési omezující kontrole. Posílat odmítnuté azylanty zpátky se buď nesmí, nebo nedá. A proud běženců, byť omezený, má stále pokračovat. Není divu, že se česká vláda i komentariát motá mezi dvěma póly (nebo spíš extrémy).

Křesťanské ctnosti se utrhly ze řetězu, osamělé bloumají světem a matou věřící i nevěřící. Tohle se nedá vysvětlit ani většině vzdělanců.

„Mrknu se do diáře a dám vám vědět, paní Blažková. Nebojte se, čas si najdu.” V duchu si říkám, kluk má po maturitě, a jestli už podlehl kultu jednoty lidstva, tak mu realistickou, praktickou politiku nevysvětlím. Ta přece netkví v konání dobra. Politika je diskuse a kompromis. Milosrdenství je individuální ctnost a oběť, žádná povinnost. Natož kolektivní. Za peníze a budoucnost druhých. Jenže křesťanské ctnosti se utrhly ze řetězu, osamělé bloumají světem a matou věřící i nevěřící. Tohle se nedá vysvětlit ani většině vzdělanců.

Jako na potvoru vidím Vaška vycházet z parku a co to, drží se za ruku s tou mrňavou černovláskou z večerky? Hm, někde jsem četl, že Vietnamkám připadají naši muži výjimečně oškliví. Tak odtud asi vítr fouká! Proto ta láska k cizím a nevraživost k nedobrým rodičům. Raději jsem pozdravil první, aby mě neminuli bez povšimnutí. „Vašku, povídám, děláš mámě starosti.“ „Já jsem Božena,“ ozvala se dívka k mému údivu, „už jsem Vaškovi domluvila a slíbil, že bude rodiče poslouchat. Já bych taky nechtěla, aby k nám do Česka přijelo milion Vietnamců.“

Alexander Tomský

Politolog a nakladatel
Všechny články autora