Žaloba kvapná málo platná

Prezident Zeman si zaslouží přísné reakce, je ale třeba zachovat chladnou hlavu. Odlišujme mezi skutečným porušením ústavy a pouhou (byť nevkusnou) politickou strategií. A v příštích volbách pamatujme na to, že prezidentem by měla být zralá osobnost.

Postup nesvaté a nyní již ani nijak neskrývané koalice Zeman-Babiš v současné politické krizi vzbuzuje oprávněné rozhořčení veřejnosti i mnohých politiků. Senátoři se šikují k podání ústavní žaloby proti prezidentu Zemanovi, předseda Senátu Štěch dokonce v tomto směru vyslovil jakési týdenní ultimátum.

Rázný postoj je tu nepochybně namístě; bylo by však nerozumné nechat se svatým hněvem strhnout k neuváženým ústavněprávním úsudkům, které mohou v důsledku napáchat mnoho škod. Především je třeba rozlišovat prezidentovo silácké tlachání od jeho reálných kroků. Zemanovy spekulace o možném nevyhovění návrhu na odvolání ministra Babiše jsou sice v kontextu jasné dikce ústavy nemístné, bylo by však absurdní se společně (nejen) se senátorem Láskou domnívat, že Zeman svou nečinností ústavu porušil již v poledne prvního pracovního dne po doručení příslušného návrhu, když ústava prezidentovi implicitně určitou lhůtu k výkonu jeho pravomoci ponechává. Hovory o porušení ústavy totiž ještě neznamenají dovršení jejího skutečného porušení.

Větší než malé porušení

Případná předčasnost podání ústavní žaloby proti prezidentu republiky by se v jeho rukou stala mocným trumfem, a to za situace, kdy je Ústavní soud, jenž by tuto žalobu projednával, složen výhradně ze soudců jmenovaných právě Zemanem. To rozhodně neznamená, že by tito soudci prezidentovi automaticky nadržovali, konečně se jedná o přední ústavní odborníky, ani tak však tato skutečnost nemusí být zcela irelevantní.

Nelze konečně ztrácet ze zřetele, že ústavní žaloba proti prezidentovi je přípustná jen v případě hrubého porušení ústavního pořádku (o velezradě nemá v tomto kontextu smyslu hovořit), jinak řečeno, „prosté“ porušení ústavy pro úspěšnost žaloby nepostačuje. Přes všechen nevkus současné situace je, abstrahujeme-li se od konkrétních aktérů situace, otázkou, zda by případné otálení s odvoláním člena vlády (pravděpodobnějším se jeví, že Zeman bude odvolání Andreje Babiše dlouhodobě zdržovat, spíše než by jej výslovně odepřel) šlo kvalifikovat jako narušení ústavního pořádku. A čím dříve senát žalobu podá, tím spíše se může míra neústavnosti prezidentova postupu jevit jako příliš nízká.

Přes všechen nevkus současné situace je otázkou, zda by případné otálení s odvoláním člena vlády šlo kvalifikovat jako narušení ústavního pořádku.

Nepříliš probádaná půda

Pohrůžka ústavní žalobou ze strany senátorů tak může být účinným a chytrým způsobem, jak prezidenta neformálně donutit ke splnění jeho povinností, její výsledek, pokud by byla skutečně podána, se nicméně jeví jako více než nejistý.

Efektivnějším nástrojem by ovšem mohl být kompetenční spor předsedy vlády s prezidentem před Ústavním soudem. Ani tato cesta by však nebyla prosta úskalí: Nejednalo by se o klasický kompetenční spor dvou orgánů, které se o určitou pravomoc navzájem „přetahují“ či naopak tvrdí, že náleží tomu druhému, nýbrž o zcela svébytný spor, kdy se jeden ústavní orgán pokouší donutit druhý k činnosti. Ústavní soud se dosud zabýval jen několika případy, které by bylo možno zařadit do podobné kategorie (jde zejména o spor prezidenta Havla s vládou Miloše Zemana o jmenování bankovní rady ČNB a o spory v tzv. kauze Brožová), je z nich však patrné, že se ani řešení podobně specifických sporů neodříká.

Je tak zřejmé, že přimět prezidenta k řádnému výkonu pravomocí pořadem práva není nikterak snadné. Konstrukce ústavy předpokládá ve vrcholných ústavních funkcích osobnosti natolik vyzrálé, že své kompetence řádně plní, aniž by bylo třeba je nutit. Nezbývá než se tázat, zda si tuto zákonitost nynější prezident neuvědomuje, nebo ji naopak chápe a využívá až příliš.

Vavřinec Klener

Student práv
Všechny články autora