V čem nám může pomoci Pavel Tigrid

Situace po volbách nepřejme optimismu. A přesto: Vždycky se dá něco dělat. Tak se zas dejme do práce.

Politická situace po volbách do Poslanecké sněmovny nás nemusí naplňovat optimismem. Zdá se mi přinejmenším nedostačující, ne-li krátkozraké spokojit se s tvrzením, že „lid promluvil“ a demokracie nebyla ukrácena. Lid bývá politicky vrtošivý, ba někdy zcela politicky tupý, a demokracie může být zničena všelidovým hlasováním stejně dobře jako tvrdou rukou diktátora. Situace obsahuje několik krizových prvků:

Volební zisk Andreje Babiše a jeho finančně-oligarchicko-mediálního subjektu ANO. Jeho výhra přinejmenším na nějakou dobu znamená, že populistická podoba politiky bude zatěžovat ovzduší České republiky, a to pravděpodobně ve spolupráci s velmistrem lidového vkusu a „stárnoucím pragmatikem“ na Hradě, jehož vtipné bonmoty již dávno vystřídaly únavné urážky kohokoliv a sebestředné satyrství.

Volební zisk Okamurovy antimusulmanské divize a anarchisticko-syndikální formace Pirátů. Obě uskupení, každé z jiného důvodu, jsou parazity na standardním parlamentním systému a zaručují, že se prohloubí zmatenost a nejasnost politiky. U obou uskupení se navíc dá zřejmě čekat (u AB to platí stoprocentně), že díky slušnému výsledku ve volbách budou nabírat další příznivce i členy.

Za smutný fakt považuji však něco poněkud jiného: za těmito volebními výsledky je určitá mentalita, rozlezlá ve hlavách českých občanů. Touto mentalitou je ztráta etických principů (tvrdého kapitalistu volí lidé, kteří smýšlejí sociálně!), touha po návratu minulého režimu („demokratických experimentů bylo už příliš, nám vyhovoval gulášový socialismus!“) a v neposlední řadě stále ničivější evergreen české společnosti „hledejme něco a někoho nového, ať to stojí, co to stojí!“.

Beznaději navzdory

Uvedená situace by byla krizová, pokud bychom si nemohli vzpomenout na několik vzorů, jejichž výchozí situace byla mnohem – co to říkám – nesrovnatelně kritičtější než naše. Přesto se vzchopily a beznaději navzdory začaly budovat něco, co by připomínalo majáky v širém moři. Ano, mluvím mimo jiné o Pavlu Tigridovi, jehož stoleté výročí narození jsme si 27. října letošního roku připomněli.

Jeho osudy jsou dostatečně známy a několik neobjasněných a snad problematických míst v jeho životopise už nezmění naše poznání, že to byl muž, který byl schopen nepropadnout pesimismu a zoufalství, který začínal několikrát takříkajíc od píky a jehož projekty – jmenujme především exilový časopis Svědectví – byly něčím víc než jen kvalitními texty. Byly zkrátka a dobře „svědectvím“ o tom, že je možné něco dělat i tehdy, kdy se vše noří do rezignace a lhostejnosti.

Tigridovy projekty byly zkrátka a dobře „svědectvím“ o tom, že je možné něco dělat i tehdy, kdy se vše noří do rezignace a lhostejnosti.

Tak je i na nás, abychom se dali do práce. Ano, bude to těžké a bude to běh na dlouhou trať. Úkolů je mnoho. Obnovit správné chápání parlamentní demokracie, sjednotit politickou pravici, učit se znovu a znovu, co to znamená politická kultura a učit to i druhé. Je dost možné, že někteří z nás na této trati zemdlí, že ztratí sílu, odvahu a výdrž.

Ale pokud zvednou hlavu, možná uslyší ten hlas zmíněného dobrodruha českého exilu, který si mnozí z nás ještě pamatují pro jeho charakteristickou, ale klidnou naléhavost: „Vždycky se dá něco dělat!“ Pavel Tigrid zdraví.

Jiří Hanuš

Historik a editor
Všechny články autora