V Bruselu se hrají šachy

Další dějství sporu o migrační kvóty ukazuje, že politickým špičkám Evropské unie velmi záleží na dodržování pravidel – tedy někdy a u někoho.

Migrační krize, smutný evergreen evropské integrace posledních let, se nedávno opět dostala na titulní stránky českých médií. Česká republika totiž dostala vyrozumění od Evropské komise, že se řízení proti ní dostává do další fáze a že její neochota respektovat systém kvót bude mít důsledky. Může to skončit například tučnou pokutou.

Zvednutý prst Bruselu na naší politické scéně podle očekávání vzbudil buď lamentace, nebo tiché mlčení – a to nejen u opozice, ale poněkud nepochopitelně i u „proevropské“ vlády. Evropskou unii či její Komisi lze za leccos kritizovat, v případě českého přístupu ke kvótám nicméně postupovala správně a podle práva. Na druhou stranu, česká vláda mohla zvolit mnohem chytřejší taktiku, kterou by dosáhla svého, aniž by byla popotahována (podobně jako Slovensko, jehož několik kvótních míst nikdo nikdy neobsadí). Jenže toho se ve Strakově akademii nikdo neodvážil nebo to nikoho nenapadlo.

Náhlá starost o pravidla

Problém kvót ale nemá jen suchou právní rovinu. Z hlediska světle teorie a abstrakce je vynucování dohodnutých rozhodnutí samozřejmě zcela správné. Jenže ve světle politické reality náhle objevená zásadovost evropských politiků bledne: Kde byla mantra o dodržování pravidel například během řecké krize? Nebo při opakovaném porušování pravidel Paktu růstu a stability, jež do značné míry na problémy eurozóny zadělalo?

Současný systém kvót je empiricky špatný, neefektivní a nefunkční. Jeden se musí ptát, co právě teď vede přední politiky Evropské unie k tak vášnivé obhajobě zpackaného řešení a ke školometskému lpění na pravidlech. V tomto světle nabízí pozoruhodné čtení vyjádření generálního advokáta Evropského soudního dvora Yvese Bota, který minulý týden posuzoval žalobu Slovenska a Maďarska na celý systém kvót. Všechny argumenty, které žalující strany předložily, francouzský právník odmítl. Ze stolu tak spadly námitky na nevhodně zvolený právní základ, formu schvalování či povinnost zapojení národních parlamentů.

Kde byla mantra o dodržování pravidel například během řecké krize?

Kromě těchto ryze právnických a formálních parametrů ale stanovisko obsahuje také normativní závěry. Například, že „napadené rozhodnutí automaticky přispívá ke zmírnění tlaku, kterému jsou řecký a italský azylový systém vystaveny, a tedy je způsobilé uskutečnit jím sledovaný cíl“. Případně, že „nízká účinnost opatření… nezpochybňuje jeho způsobilost dosáhnout sledovaného cíle, s tím, že tato způsobilost musí být posuzována s ohledem na skutkové a právní okolnosti existující v okamžiku jeho přijetí, a nikoli s ohledem na následné úvahy o míře jeho účinnosti“. Konečně generální advokát zdůraznil, že „nízkou účinnost lze vysvětlit celou řadou skutečností, mimo jiné částečným či úplným nevykonáním napadeného rozhodnutí některými členskými státy (včetně Slovenska a Maďarska), což je v rozporu s povinností solidarity“. Byť není názor generálního advokáta závazný a Evropský soudní dvůr se jim nemusí řídit, je krajně nepravděpodobné, že by soudci zaujali odlišný přístup. Žaloba tak bude s pravděpodobností hraničící s jistotou zamítnuta.

Figurky na šachovnici

O vrcholných představitelích EU se často říká, že jsou jiní než politikové národních států. Ty prý často ovládá ideologičnost a partikulárnost, kdežto unijní reprezentaci šlechtí racionalita, věcnost a schopnost zohledňovat kontext a delší časový horizont. Zaslepenost a sveřepost v otázce kvót, jíž jsou obsáhlé citace stanoviska generálního advokáta Bota důkazem, však dokazuje něco jiného. Představa společnosti, ve které kulturně a historicky dané hodnoty nahradí amorfní principy, jako je tolerance, rovnoprávnost, rovnost, relativita, inkluzivita nebo absolutní práva menšin, je totiž v Bruselu tak zakořeněná, že utváří svébytný hodnotový systém. Ideologie, pro kterou je například normální přemisťovat lidi jako figurky na šachovnici, kde jednotlivá políčka tvoří členské státy EU. Ideologie, která, pokud ji nevyhovují fakta, strká hlavu do písku. A ještě to navíc drze nahlas přizná.

Petr Kaniok

Docent na Fakultě sociálních studií MU, expert na politický systém EU
Všechny články autora