Složitá historie české religiozity

Po nedávném vydání knihy Na konci bezstarostnosti (2016, česky 2015) na polský trh přichází i starší svazek Petra Fialy, Laboratoř sekularizace (2017, česky 2007).

Petr Fiala se v knize zabývá vztahem české společnosti k religiozitě a vlivem náboženství na českou mentalitu a kulturu. Česká republika jak známo patří k nejvíce sekularizovaným zemím v Evropě. Tato specifická situace se odráží v sociálním, kulturním i politickém životě české společnosti a vytváří zvláštní podmínky pro politické aktéry a pro prosazování nábožensky motivovaných zájmů.

Předmluvu k polskému vydání napsal politolog a publicista Maciej Ruczaj, který je zasvěceným zprostředkovatelem polské kultury v Česku a naopak. Z jeho textu vybíráme dva úryvky:

České dějiny jako souboj vizí

Eliminace katolické narace ze sebeuvědomění Čechů je výsledkem vítězství té vize české historie, která toto území interpretuje jako arénu, v níž se odehrával boj mezi duchem reformace a racionalismu na jedné straně a katolicismu opírajícího se o iracionalitu ve smyslu filozofickém a „německost“ ve smyslu kulturním na druhé straně.

Středobodem paměti rodícího se novodobého národa se mělo stát husitství, porážka na Bílé hoře a násilná rekatolizace následující po poražení odbojné protestantské šlechty. V obou případech – navzdory historickým skutečnostem – byl náboženský konflikt „přepsán“ na konflikt etnický, a to na konflikt mezi slovanským a germánským duchem.

Ideologické vítězství husitské narace z druhé poloviny devatenáctého století zůstalo definitivně potvrzeno skutečným vítězstvím po založení nezávislého Československa. Loajalita katolíků vůči novému státu byla zpochybňována – katolictví bylo spojováno s Habsburky a šlechtou (tudíž živlem, který byl českému měšťanovi nebo sedlákovi cizí nejen třídně, ale podle českých nacionalistů také etnicky).

Protestní hlas proti komunismu

Další zásadní rozdíl mezi polským a českým katolicismem vznikl v období komunismu. Útoky, se kterými se v letech 1949-1950 potýkala česká církev, byly nesrovnatelně tvrdší než v případě Polska. Například v dubnu 1950 byli během jedné noci intervenováni všichni řeholníci na území Čech (o něco později byla tato operace zopakována, tentokrát s ženskými kláštery). Ještě v roce 1956 byl ve vězení každý šestý kněz. Církev byla doslova rozdrcena a musela se buď přesunout do podzemí, nebo souhlasit s diktátem režimu a ponižujícími podmínkami, tedy s větším nebo menším stupněm kolaborace.

Konec 80. let připomíná situaci v Polsku, i když v menším měřítku. Také v Čechách si církev získávala sympatie coby protestní hlas proti komunistickému režimu a instituce, která si zachovala svou morální integritu ve větší míře než jakákoli jiná složka ve společnosti. Právě náboženská slavnost, konkrétně pouť na Velehrad ku příležitosti 1 100 let od smrti svatého Metoděje (červenec 1985), se stala první, třebaže ne otevřeně antisystémovou masovou manifestací.

Církev vedená kardinálem Tomáškem v době sametové revoluce „stála po boku národa“ a není možné nepřipomenout, že událostem z listopadu 1989 bezprostředně předcházela kanonizace nové patronky Čech, sv. Anežky, kterou za svatou prohlásil Jan Pavel II.

Z polštiny přeložil Lukáš Skraba.


Petr Fiala: Laboratorium sekularyzacji. Kościół i religia w społeczeństwie niereligijnym. Ośrodek myśli politycznej 2017. 165 s.

České vydání: Laboratoř sekularizace. Náboženství a politika v ne-náboženské společnosti: český případ. Centrum pro studium demokracie a kultury 2007. 184 s.