Papež svobody

Karol Wojtyła, papež Jan Pavel II., je všeobecně vnímán jako jeden z hlavních architektů pádu komunismu. Globální přesah má především jeho příběh hlavy katolické církve, je však také jedním z nejvýraznějších představitelů polské filosoficko-politické reflexe na téma svobody, jednotlivce a společenství.

Jan Pavel II byl papež svobody. George Weigel ve své knize Żałoba i pamięć (Smutek a paměť) psal, že se Karol Wojtyła ve stalinské době „věnoval vytváření prostorů intelektuální a duševní svobody tehdejších vysokoškolských studentů“.1 Ještě dříve, za nacistické okupace, se aktivně podílel na krakovském kulturním dění, což jemu i jiným přinášelo úlevu od děsivých hrůz války. Ve svém „osvobozovacím“ působení pokračoval i poté, kdy usedl na Petrův stolec. Do Říma papež vnesl celé břemeno polské zkušenosti a polské, krakovské, jagellonské kultury. Náladu, jež doprovázela tuto událost, výborně popsal Jaroslaw Iwaszkiewicz ve svém fejetonu v literárním měsíčníku Twórczośč (Tvorba) v roce 1979:

„Chceme-li si uvědomit význam této události, přemýšlejme o tom, jaký by byl pro Mickiewicze, Slowackého a Krasińského, pro Norwida a Matejku, pro Wypiańského a Stanislava Brzozowského… S jakým srdcem by tento dějinný rozsudek přijali naši nejvýznamější? S osobou Jana Pavla II do oblasti všesvětové politiky vstoupila polská historie a kultura. Karol Wojtyła dosedl na stolici sv. Petra vyzbrojený tisíciletými evropskými zkušenostmi svého národa a krátkými, ale velmi intenzivními zkušenostmi z vlastního života. Když vypukla 2. světová válka, bylo Wojtyłovi devatenáct a osobně zakusil všechny útrapy a zápasy své generace. On to ví.“2

Karol Wojtyła s sebou přinesl staleté zkušenosti zajetí a boje za svobodu, jež se odehrávaly nejen na bitevních polích, ale především na poli kultury. Polsko od 18. století zakoušelo zotročení a jeho kultura se po celou tu dobu vytvářela kolem touhy po svobodě. Po svobodě nikoliv chápané světsky (jako myšlenky Francouzské revoluce), ale vycházející z křesťanských tradic a ducha. Jak uvádí Paweł Rojek v Liturgii dziejów (Liturgie dějin), od Jana Pavla II. můžeme vést linku až k polským mesianistům. Svoboda podle papeže Poláka není jenom neurčitý pojem, nějaký stav, který lze vlastnit. V podstatě se dá mluvit o „výchově ke svobodě“ a „katechismu svobody“.

Není to jen výuka vycházející z čistě teoretických poznatků, ale i praxis – uskutečňování svobody ve svém životě prostřednictvím pravdy. Tato výuka je obsažena nejen v jeho výrocích týkajících se církevního učení, nýbrž i v podobě poučení pro Poláky, bojující za svobodu a poté se z oné svobody těšící na poutích. Člověk se ve svobodě realizuje, stává se více sebou samým, více člověkem. Stává se odrazem Krista, jak by to řekl kněz Czesław Bartnik, neboť člověk bez Krista být svobodný nemůže. Svou svobodu uskutečňuje pouze v něm, v pravdě, poslušnosti vůči pravdě. Zdroj lidské svobody se nachází v Bohu, je to pravda obsažená v učení o stvoření a v imago dei. A té první se budeme věnovat.   

II

Zdrojem učení o svobodě byly pro Jana Pavla II. základní pravdy zahrnuté do doktríny o stvoření člověka. Lidská svoboda je následkem bytí k obrazu a k podobě Boha. To během svého pontifikátu mnohokrát zdůrazňoval, když hovořil o svobodě a lidské důstojnosti. Vraťme se ale k jeho samotným začátkům. Do roku 1949, když ještě jako vysokoškolský kněz ve farnosti sv. Floriána v Krakově vedl cyklus přednášek s názvem Rozjímání o lidské bytosti.

V těchto přednáškách poznávame mladého (skoro třicetiletého) a hledajícího Woltylu. Za dvacet let zveřejní své dílo Osoba a čin, k němuž se kriticky vyjádřil kněz Jozef Tischner. Už obhájil svou disertační práci o Janu od Kříže, ale zatím má před habilitací. Ony přednášky mají ve své podstatě dost klasický a tomistický charakter, je v nich již zjevné personalistické zaměření, ale zatím mají daleko k tomu, s čím máme co do činění v knize Osoba a čin.

Porovnáním jeho raných přednášek s obsahem encykliky Veritatis splendor však nacházíme shodnosti v základních otázkách týkajících se svobody vůle, volby a zaměření člověka k dobru. Wojtyła ukazuje, jak svobodná vůle tvoří neoddělitelnou součást lidské povahy. Tato svoboda aktů vůle je nám zaručena. Člověk hodnotícím způsobem uvažuje o motivech a sám rozhoduje. Předmětem aktu vůle vždy je nějaké štěstí.3 Neexistuje vůle nutnosti (jako tvrdil Martin Luther), jež by ji předurčovala k takovému, a nikoli jinému činu. Ve své povaze je vždy svobodná – jedinou potřebou, která ji do určité míry determinuje, je potřeba snažit se dosáhnout štěstí, „absolutního dobra“.4

Je to dobro, „které samo o sobě neobsahuje žádně nedostatky, dobro, jež nemůže zrodit žádné další snahy, plně uspokojující vůli“.5 Již tuto přednášku lze porovnat s úryvkem Veritatis splendor, kde papež psal: „Vskutku, ptát se na dobro v konečném rozboru znamená obrátit se k Bohu – plnému dobra.”6 Lidskou vůlí hýbe touha po štěstí, přičemž nemůže být vnitřně spojena s žádným objektem, jímž naplno není dobro. Může libovolně přijímat a odmítat objekty svého úsilí. Člověk sám volí a rozhoduje o svých aktech vůle.7 Je skutečně svobodný, a tato svoboda se odlišuje od jiných bytostí materiálního světa:8

„A tak svoboda vůle jako vlastnost lidské povahy a přirozenosti nám dosvědčuje ji samu, rozhodně ji odlišuje od bytostí, které jsou pouze nějakým uspořádáním živé hmoty. Procesy, k nimž ve hmotě dochází, podléhají determinaci, a při znalosti materiálních příčin lze s přesností vypočítat účinky, které z nich vyplývají. Ve vztahu k člověku tento výpočet neplatí. A to právě znamená, že člověk je svobodnou příčinou svých nedeterminovaných aktů.“9

Od Włodkowice a Chelčického až po Havla a Jana Pavla II.
Text vznikl v rámci projektu Od Włodkowice a Chelčického až po Havla a Jana Pavla II. Svoboda národa a jednotlivce v českém a polském politickém myšlení a kultuře, který má za úkol přiblížit kulturu, historii a intelektuální tradici obou národů na základě jejich vztahu ke svobodě.

Vybrané texty napříč epochami poodhalují nejdůležitější otázky a spory o svobodu jednotlivce nebo celých národů od dob husitských válek a budování polské šlechtické republiky přes éru budování moderních národů a moderních států až velikánům konce 20. stoleti jako Jan Pavel II. či Havel. To právě oni pomyslně shrnují dlouhou cestu, kterou ušly jejich národy vstříc osobité politické identitě, jejímž odrazem jsme dnes my všichni.

V tomto tematickém bloku prezentujeme vybrané texty polských autorů, které poskytuji vhled do pochopení pojmu svobody v polské politické tradici a její vliv na současnost. Celek projektu bude v knižní podobě publikován nejprve v polštině.

Organizátorem projektu je krakovské Středisko politického myšlení (OMP), partnerem Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně. Projekt vznikl za podpory Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky z prostředků Polsko-českého fóra.

Člověk není zcela determinován a zbaven svobodné vůle voluntaristickým Bohem, jak to učili reformátoři (Jan Kalvín a subtilněji Martin Luther), a to ani svou biologií nebo psychologií, jak se dnes někteří pokoušejí tvrdit. Není zbaven svobody. Může bloudit, špatně volit, může být obelháván a přesvědčován k jiné volbě. Avšak konečný akt volby, jemuž předchází poznání a rozjímání pomocí rozumu, patří jemu. Sám hodnotí a určuje hierarchii hodnot.10 Je odkazán na svobodu – nemůže se volbě vyhnout. Stále cítí nátlak vnějších faktorů, je vázán různými návyky –  to však působí tak, že se může pouze zmenšit „škála možností využití svobody vůle, nicméně samotný fakt svobody ho neopouští, dokud si je vědom sám sebe.“11

Svoboda vůle povznáší člověka nad materiální skutečnost. Je to totiž onen boží prvek, který mu byl věnován při stvoření k obrazu Boha. Samotná možnost volby dobra, usměrnění naší vůle k němu, převyšuje možnost lidských smyslů. „Utváření vyšších citů si vyžaduje nezbytný zásah nadmateriálního prvku.“12

A lze tedy říct, konstatuje Wojtyła, že lidská bytost tvoří něco podstatně odlišného, než je materiální svět.13 Rozumová sféra ovlivňující touhy člověka překračuje rozsah obyčejných stvoření, která nemají možnost poznávat a usilovat o dobro. Jenom člověk může usměrnit svou vůli směrem k něčemu, co rozeznává jako dobré, věnuje se hodnocení. Lidská svoboda je jiskrou boží. Podle Wojtyłovych slov:   

„Pokud se jedná o onen pouze v člověku životný souboru prožitků vůle, pak skutečnost její svobody jakoby rozbijí z vnitřku typické uspořádání materiálních bytostí a vytváří v člověku takové zážitky, které se nijak nedají převést na úroveň byť sebelépe organizovaných sil oživené hmoty jako správného a primárního zdroje.“14

Bůh dal člověku příležitost, aby k němu mířil, a přitom svobodu využíval. Bůh daroval člověku světlo, které on může poznávat a ubírat se za ním.15

III

„Na začátku byla víra v jednoho Boha, a byla svoboda ve světě.“16 Těmito slovy začínají Knihy národa polského a poutnictva polského od Adama Mickiewicze. Je v nich vyjádřena fundamentální pravda o lidské svobodě, jež je podstatou človečenství a boží podoby. Ještě před úpadkem „nebyla práva, jenom Boží vůle.“ Boží vůle je mírou lidské svobody. Tehdy nebylo zapotřebí práva, byla pouze výzva k poslušnosti ve svobodě.

Ve svém zápisníku si dne 23. února 1988 Jan Pavel II poznamenal: „Být poslušen Bohu, jenž je Stvořitelem naší svobody, nemůže být v rozporu se svobodou“.17 Na závěr této poznámky papež připsal: „Volo quidquid vis / Volo quia vis / Volo quomodo vis“18 – „Chci to, co chceš ty, chci proto, že ty chceš, chci tak, jak chceš ty.“ Tak zní podstata křesťanské svobody. Je to svoboda, jež se naplňuje poslušností Bohu – Stvořiteli naší svobody. Ona poslušnost není v rozporu s naší svobodou, jak píše Jan Pavel II. v Meditatio IX.19 Svoboda panny Marie v její poslušnosti Ježíši Kristu a vůli Otce je křesťanskou svobodou par excellence. Je to poslušnost ve svobodě, ale také – jak píše papež – poslušnost z lásky.“20

Svoboda něco vyžaduje. Je třeba jí věnovat namáhavou a těžkou práci. V roce 1983, během pastorační návštěvy Polska, Jan Pavel II citoval báseň od Leopolda Staffa Oto twa pieśń (To je tvá píseň): „Svoboda není úleva, ale námaha Velikosti!“21 Svobodu je třeba stále upravovat, pěstovat. Kdyby papež v básni pokračoval, musel by říci: „Neboť svoboda začíná věčně, neboť cesta ke štítům nikdy nekončí!“ Zde Jan Pavel II spolu s Leopoldem Staffem vyzývá k životu ve svobodě. „Národe, to je tvá píseň!“ kříčí básník a volá po zodpovědnosti za svou svobodu. Nemůže ji získat náhodou, nějakým řízením osudu – musí ji pro sebe vybojovat.

Svoboda se získává, když se jí správně využívá – tato slova Jan Pavel II. opakoval ještě mnohokrát, i po pádu komunismu v Polsku. Při opětovné pastorační návštěvě v roce 1991 papež řekl: „Zkouška svobody nás ještě čeká. Svobodu nelze pouze mít.“ Tak papež vnímal polskou svobodu – to nebylo něco, co jsme dostali jednou provždy, ale něco, s čím se musíme naučit žít. Není nějakým konečným naplněním. Nenastal žádný hegelovský konec dějin, nenastalo vítězství svobody – stále je třeba na ní pracovat. A proto je její křesťanské chápání tak důležité.   

Toto vybojování svobody u Jana Pavla II. však získává nový rozměr. Zajisté, svoboda na nás nepadá. Je nám nabízena Bohem, ale žádá po nás spolupráci. Je to spolupráce po vzoru Matky Boží. Papež říkal, že „jasnohorská evangelizace v životě ve svobodě je hodna božích synů“. I Jasná hora je svědkem oné výchovy do života ve svobodě – nejen v individuálním rozměru, ale i po stránce historické a národní. Bohorodička doprovází polský národ na cestě ke svobodě již více než šest staletí. Je třeba zdůraznit, že toto učení je základem mariánského katechismu Jana Pavla II., jenž poznamenal celý jeho pontifikát a vyjadřoval se v papežském heslu „Totus Tuus“ (Jsem celý Tvůj), pocházejícím z Grignionovy krátké zasvěcené modlitby Poslušnost Marie je poslušnost Kristu. Důvěra v Marii je důvěra v Krista. V již uvedené papežově poznámce z roku 1988 je věta „Poslušnost Marie je poslušnost z lásky, a tedy poslušnost ve svobodě”.22 Touto poslušnosti se vyjadřuje křesťanská svoboda, jak pravil papež „svoboda Marie – svoboda křesťanská“.23 Svoboda Marie je pravzor, ikonická podoba křesťanské svobody.

IV

Během pastorační návštěvy ve Francii v roce 1990 Jan Pavel II. řekl, že myšlenka „svoboda, rovnost a bratrství“, stále přítomná ve francouzské kultuře a dějinách, je de facto křesťanský koncept.24 Uskutečnění těchto ideálů nebylo Polsku cizí, zvlášť mezi těmi, kteří měli blízko k mesianistické myšlence a věřili, že se život lidskosti zanedlouho úplně promění a ona myšlenková trojice se uskuteční.25 Usilování o svobodu je tedy zapsáno do uskutečňování království Božího a do vývoje dějin. Je to úkol, k jehož plnění je lidství povoláno.

Paweł Rojek, již v učení Jana Pavla II spatřující mesianistické inspirace, píše: „Pozemský svět se může stávat čím dál lidštějším, ačkoliv naplno lidský bude až když se stane úplně božským. Zbožštění je totiž doplněním, nikoli negací světa a člověka.“26 Zbožštění je totiž uskutečňování Boha nacházejícího se v nás, je připodobňováním se Synovi (Bartnikowski: připodobňování se Kristu).

V roce 1983, několik měsíců před svou pastorační návštěvou Polska, kde měl přednášku o uvedené „jasnohorské evangelizaci k životu ve svobodě“, se Jan Pavel II. zúčastnil duševního cvičení, které vedl Joseph Ratzinger. Ve své christologické meditaci si poznamenal: „V centru soterologie leží otázka svobody – svoboda je božská velikost člověka. Svoboda v pravdě. Osvobození člověka bez jeho zbožštění je klam.“27

Je v tom obsaženo poučení, ale i varování. Bez Boha neexistuje autentická svoboda. Sekularizovaná svoboda, v níž každá volba je neutrální a subjektivní, je falešná. Člověk je povolán, aby Krista napodoboval žil v něm. Roku 1991 Jan Pavel II. během pastorační návštěvy v Olštině opakoval, že svoboda je možná jenom skrze pravdu. „Nikdy mimo pravdu. Mimo pravdu svoboda není svoboda. Je to záminka. A dokonce zotročení.“28

Za zmínku stojí zvláštní oddanost Jana Pavla II myšlence náboženské svobody, kterou nelze spojovat s laickým pojmem náboženské tolerance a náboženským pluralismem, pro který všechny konfese představují stejné cesty k Absolutnu. Bylo to patrné v jeho angažovanosti v pracích na deklaraci o náboženské svobodě II. Vatikanského koncilu v roce 1964.29 Již tehdy zdůrazňoval nutnost upevnění svobody v pravdě. Jeho celý pontifikát obsahoval mnohá gesta a odkazy, jež ukazovaly, že ve věřících jiných náboženství vnímal úsilí o autentické hledání pravdy. Nebylo to pouze ze slušnosti a zdvořilosti. Byla to úcta prokazovaná lidem, kteří nedokonalým způsobem, vlastními silami a bez Zjevení hledali Absolutno.

Z tohoto hlediska lze říci, že Jan Pavel II. přinesl na papežův stolec tradici jasně jagellonskou. Ona náboženská tolerance, jíž se Polsko po celá staletí mohlo chlubit, je patrná zvlášť v polsko-litevských vztazích. Stefan Wyszyński jako mladý kaplan napsal, že to je něco, v čem jsme předběhli všechny ostatní křesťanské národy. V době, kdy Řád německých rytířů šířil a hlásal křesťanskou víru mezi pohany, Paweł z Brudzewa protestoval proti „vnucování víry násilím, ohněm a mečem“.30 Ona náboženská tolerance a zaručená náboženská svoboda vyvěrala z autentické křesťanské víry. Katolická konfese dávala Polsku sílu bojovat za svobodu jiných národů, psal Wyszyński.31 Poslání šířit pravdivou svobodu je do určité míry zapsáno v polských dějinách. Je to naše historie, ale i úkol a povolání. Touto představou naplňuje Polsko poslání každého křesťanského národa.

V

Myšlenka svobody je tedy hluboce zakořeněna v polské kultuře a dějinách, což Jan Pavel II. mnohokrát zdůrazňoval. Je to nedílná součást našeho křesťanského dědictví. A proto jsme i do určité míry povoláni onu ideu svobody šířit. Papež přitom nepředstavuje nějaké novum. Tato myšlenka, ačkoliv nerozvinutá tak geniálním způsobem, již existovala dříve. Paweł Rojek na ní poukazuje v polském misionismu. Píše, že v Polsku bylo neobyčejně rozšířeno přesvědčení, že „naším cílem je budovat a šířit politické zřízení, které se zakládá na svobodě.“ V listopadovém povstání (1830) mělo nesmírný ohlas heslo „za naši a vaši svobodu“. Poláci se domnívali, že bojem proti carskému despotizmu přispívají k osvobození nejen sebe, ale i samotných Rusů.32 Tomuto jevu Rojek říká „misionismus svobody“. Našel jej již v raných předválečných Wojtyłových pracech, například ve Slovanské knize:

„Těsně před vypuknutím 2. světové války Karol Wojtyła v Renesansowym psałterzu (Renesančním žaltáři) hlásal příchod nově křesťanské epochy. Zvláštní úlohu v proměně světa měli odehrávat Slované, kteří spojovali zálibu v lidské svobodě s horlivou láskou k Bohu.“33

Povolání ke svobodě a její neustálé uskutečňování má vést i k proměně skutečnosti.  Zbožštění se koná nejen v individuálním, nýbrž i ve společenském rozměru. Je to tím, že lidská bytost není jen samotné individum, ale má i relační rozměr. Je stvořena k obrazu Trojjediného Boha. Relačnost je zakotvena v modu bytí. Připodobňování se Kristu musí mít zároveň společenský charakter. Karol Wojtyła to zajímavě popsal, když psal o „slovanské duši“, která, jak si toho všímá Rojek, měla „na jedné straně spojovat svobodu a rozdovádění a na druhé modlitbu, zamyšlení a touhu po Bohu. Takže podle Wojtyły byla horizontální, „renesanční“ syntézou lásky k jiným lidem a celému světu s vertikálním, „gotickým“ přístupem k transcendentnímu Bohu.34

Takto velmi výstižně Rojek popsal ono křížení rozměru horizontálního a vertikálního, imanentního a transcendetního, stvořeného a nadpřirozeného, politického (ekonomického) a teologického. Člověk se nachází v onom bodě. Polský papež je tedy, konstatuje Rojek, pokračovatelem autentického polského mesianismu v jeho nejkřesťanštější, ortodoxní verzi (na rozdíl od podezřelých forem mesianismu, jehož stoupencem byl např. Andrzej Towiański. Přesto, že on sám se vždy pokládal za věrného syna Církve, poté, co se správy v Kroužku boží věci ujal Mickiewicz, nabyl poněkud sektářského zbarvení.)35

Když se ukazuje na mnohé podobnosti mezi učením Magisteria (zvlášť dokumentů II. Vatikánského koncilu, mj. Lumen Gentium) a myšlenkou polských mesianistů (Orzechowski, Mickiewicz atd.), dalo by se argumentovat pro pravověrnost těch druhých.36 Ozvěnu onoho mesianistického programu lze najít v polském mysticismu. Wojtyła jako syn krakovské země se k této otázce zdá být zvlášť citlivý. Tato země zrodila sv. Faustínu a bl. Celakównu.37

Tak tedy v souladu s učením Magisteria i v této zajímavé shodě s polským mesianismem platí, že jsme mesianský lid, povolán zapojit se do mesiášovy misie, misie Ježíše Krista.38 V Janu Pavlu II., slovanském papeži, dochází k dokonalému sloučení křesťanské ortodoxie s polským mesianistickým dědictvím. Stává se Papežem svobody, jenž hlásá svobodu v pravdě a vysvobození v Kristu: „Tato svoboda, vysvobození: to je Kristus Pán, již posluhuje svým sluhům u stolu Pravdy. „Heureka“ di Parasso – Pravda vás vysvobodí!“39

Takový záznam se nachází v papežovém zápisníku z 11. března 1981. „Pravda vysvobodí!“ Ona skutečně má osvobozující moc. A proto se nelze nechat podvádět falešnými a klamnými svobodami.

VI

Svoboda je spjata se zodpovědností. Je třeba dávat pozor, aby člověk, když se k ní ubírá, nezbloudil. Tímto způsobem Jan Pavel II., poznamenán polským komunistickým experimentem, mnohokrát varoval před chybami teologie osvobození, která zbytečně hledala východiska v marxistické doktríně (nebo marxistické herezi, jak si o ní zvykl psát Weigel).  Sekularizace svobody je mimořádně nebezpečná. Jan Pavel II. to dobře viděl na příkladu „osvobození“, které nabízel komunismus. Ono dialektické osvobození pracujících tříd od útlaku buržoazní třídy bylo iluzií. Tato „svoboda“ se stala příčinou zajetí. „Svoboda, hovořil v roce 1983 v Czestochové Jan Pavel II., je člověku od Boha dána.“40 Avšak je mu i uložena. Jako děti Boží nás Bůh vyzývá, abychom „používali svobodu k činění dobra“.41

O všech nebezpečích, které přivádejí lidské snahy po svobodě na špatnou cestu a vedou k parodii, k modlám pravdivé svobody, papež psal v encyklice Veritatis Splendor. Zdůrazňoval, jak velmi často se dnes ze svobody dělá Absolutno, jež se samo pro sebe stává zdrojem hodnoty.42 V takto definovaných systémech je svědomí chápáno individualisticky a arbitrárně rozhoduje, co je pro ně dobré a zlé – bez ohledu na Absolutno.43 Zmizel i požadavek pravdy, píše papež, který nahradilo jiné subjektivní měřítko, autencita, „shoda se sebou samým“.44

Ohledně tohoto současného falešného usilování o svobodu Jan Pavel II. vydává tvrdý odsudek: „individualismus vede k popření ideje lidské povahy a bytosti.“45 Tohle to třeba výrazně zdůraznit vzhledem k dnešnímu úsilí, jehož cílem je smířit pohanský individualismus s katolicismem. Pravdivá svoboda je zvláštním znamením obrazu Boha v člověku. Nemá nic společného s laickou svobodou, sekularizovanou a „odčarovanou“ a pouze uvedenou na smyšlenou světskou úroveň, jež funguje dle pravidel jakési společenské smlouvy. 

Papež velmi přesně věděl, že svobodě je třeba se učit. Samozřejmě se zdálo, že Poláci po tolika letech zajetí a otroctví nebudou vědět, jak ji využívat. A v tom byla chyba mnohých západních myslitelů (Weigel, Neuhaus, Novak), kteří si ve své naivitě mysleli, že americké pojetí svobody včetně kultury stačí transplantovat na polskou půdu. O tomto problému se v posledních letech diskutovalo v okruhu krakovského dvouměsíčníku Pressja a na varšavském konzervativně-katolickém portálu Fronda. Dotyční myslitelé ignorovali specifický polský kontext a dědictví polského experimentu.

Jan Pavel II si uvědomoval vážnost a svéráznost situace. A proto během pastoračních návštěv tak často hlásal nezbytnost se svobodě učit. Roku 1991v modlitbě u příležitosti 200. výročí Ústavy 3. máje volal: „Nauč nás svobodě“.46 A ve svých homiliích a projevech jako mantru pořád opakoval: Svobodu je potřeba dobývat a tvořit. Taková svoboda se upevňuje jedině skrze pravdu. Během patorační návštevy v Plocku volal: „Svoboda je náročná, svobodě je potřeba se učit, učit se být skutečně svobodným.“47

VII

Svoboda, jíž nás Jan Pavel II. učil, to není jen osvobození, je to zároveň i povinnost. Není to dar, který uspokojuje jako nějaký darovaný předmět. Je to něco, o co je potřeba se starat a neustále to ošetrovat, pěstovat, učit se tomu. Připomíná to spíš pěstování půdy, starost o úrodu, aby byla co nejlepší. Jak píší Artur Mrówczyński-Van Allen a Aaron Riches, svoboda získaná roku 1989 „nebyla konečným naplněním, byla pouze prvním krokem na dlouhé cestě k pravdivé svobodě, k autentické křesťanské kultuře.“48 Papež poučený polskou zkušeností věděl, že svoboda je výzvou, „námahou Velikosti“, jak psal Staff. Ve svobodě vyrůstame, polidšťujeme se a zbožšťujeme. Ale musí se uskutečňovat v pravdě, ne upadat do mnohých současných idolatrií a marnivosti. Jediná pravdivá svoboda je v Bohu. Avšak musíme ji stále dobývat, neboť jsme naši svobodu obrátili proti Bohu, ku nám samým.

Vyjadřuje se to v katolickém učení o prvotním hříchu, co papež připomíná ve Veritatis splendor: „v dopuštění se chyb sebou samým a v nesprávných aktech volby se objevují začátky radikální vzpoury, která jej nutí odhodit pravdu a dobro a učinit absolutní zásadou sebe samého: ‚Budete jako Bůh‘ (por. Rdz 3, 5).49 Stále v platnosti zůstává papežovo varování před absolutizací vlastní vůle a její totalizací. Výstižně odhaloval zpronevěru vůle ve vražebných režimech, které byly údělem Polska, v komunismu a nacismu. Stejně tak vnímal i zpronevěru liberální demokracie a svobodného trhu, kde jménem svobody ve stejné míře dochází k vraždám (svoboda jedince a svoboda výměny hmotných a intelektuálních hodnot). Interrupce, eutanazie, mučení, trest smrti, válka, vykořisťování, otroctví, prostituce – veškeré zlo je pácháno jménem něčí svobody za hrubého porušování lidské důstojnosti.

Zdá se, že situaci výstižně posoudili Mrówczyński a Riches, když napsali, že je třeba se vyhýbat pokusům spojení svobody, o níž mluvil Jan Pavel II, se současným liberálním pojetím „svobody“, o což se léta snažili američtí neokonzervativci.

S tímto cílem je třeba se vrátit k papežově učení a znovu jej přepracovat a současně osvobodit od onoho amerického výkladu, který při přijímání jeho učení převládá. Můžeme hovořit o projektu „wojtylovského ressourcementu“. Neboť navzdory tomu, čemu nás učili američtí wojtylianisté, křesťanskou svobodu není třeba chápat v negativním významu jako nedostatek přinucení. Je potřeba ji chápat co nejvíce pozitivně v jeji metafyzické velikosti. Nejen v legalistické oblasti, v poměru svoboda – násilí, nýbrž i v bytí k pravdě a poslušnosti. Protože pravdivá svoboda je služba Bohu. A když se vracíme ke kořenům Karola Wojtyły, všimněme si, jak to krásně vyslovil básník Leopold Staff:  

„Nadevše prahnu po svobodě! / Dej mi široké pole kolem, / Abych před Tebou mohl klečet nízko / A ještě níže hold vzdávat čelem.”50

Poznámky

1 G. Weigel, Żałoba i pamięć, w: Przekroczony próg nadziei. Czas pamięci, Petrus: Kraków 2010, s. 102.
2 J. Iwaszkiewicz, Dzienniki 1964-1980, t. III, Czytelnik: Łódź 2011, s. 567.
3 Por. K. Wojtyła, Rozważania o istocie człowieka. Considerations on the essence of man, Polskie Towarzystwo Tomasza z Akwinu: Lublin 2016, s. 102.
4 K. Wojtyła, Rozważania…, s. 104.
5 K. Wojtyła, Rozważania…, s. 104.
6 Veritatis splendor, w: Encykliki Ojca Świętego Jana Pawła II, Znak: Kraków 2006, 9.
7 Por. K. Wojtyła, Rozważania…, s. 106.
8 Por. K. Wojtyła, Rozważania…, s. 106.
9 K. Wojtyła, Rozważania…, s. 106.
10 Por. K. Wojtyła, Rozważania..., s. 108.
11 K. Wojtyła, Rozważania..., s. 108, 110.
12 K. Wojtyła, Rozważania..., s. 110.
13 Por. K. Wojtyła, Rozważania..., s. 110.
14 K. Wojtyła, Rozważania..., s. 110.
15 Veritatis splendor, 12.
16 A. Mickiewicz, Księgi Narodu Polskiego i Pielgrzymstwa Polskiego, A. Pinard: Paryż 1832, s. 5.
17 Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”. Notatki osobiste 1962-2003, Znak: Kraków 2014, s. 389.
18 Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”..., s. 389.
19 Por. Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”..., s. 389.
20 Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”..., s. 389.
21 Jan Paweł II, Pielgrzymki do Ojczyzny 1979, 1983, 1987, 1991, 1995, 1997, 1999, 2002. Przemówienia, homilie, Znak: Kraków 2005, s. 272.
22 Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”..., s. 389.
23 Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”..., s. 389.
24 Por. Jan Paweł II, Dzieła zebrane. Tom II. Homilie i przemówienia z pielgrzymek – Europa, część 2: Francja, Hiszpania, Portugalia, kraje Beneluksu, Wydawnictwo M: Kraków 2008, s. 60.
25 Por. P. Rojek, Liturgia dziejów. Jan Paweł II i polski mesjanizm, Wydawnictwo M: Kraków 2016, s. 35.
26 P. Rojek, Liturgia dziejów…, s. 61.
27 Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”..., s. 289.
28 Jan Paweł II, Pielgrzymki do Ojczyzny…, s. 670.
29 A. Dulles, John Paul II and the truth about freedom, “First Things” Sierpień 1995, dostęp on-line: https://www.firstthings.com/article/1995/08/004-john-paul-ii-and-the-truth-about-freedom.
30 S. Wyszyński, Miłość i sprawiedliwość społeczna. Rozważania społeczne, Pallotinum: Poznań 1993, s. 161.
31 Por. S. Wyszyński, Miłość i sprawiedliwość społeczna…, s. 163.
32 P. Rojek, Liturgia dziejów…, s. 83.
33 P. Rojek, Liturgia dziejów…, s. 166.
34 P. Rojek, Liturgia dziejów…, s. 151.
35 Por. A. Zielińska, Norwid wobec towianizmu, „Zeszyty Naukowe Ostrołęckiego Towarzystwa Naukowego” nr. 26 (2012), s. 313, 314.
36 Por. P. Rojek, Liturgia dziejów…, s. 87-88.
37 Lze se zmínit i o silně mesianistické mystičce Karolině Olszowské, v jejímž případě věřící teprve usilují o zahájení beatifikačního procesu.
38 Por. P. Rojek, Liturgia dziejów…, s. 87.
39 Jan Paweł II, K. Wojtyła, „Jestem bardzo w rękach Bożych”..., s. 25.
40 Jan Paweł II, Pielgrzymki do Ojczyzny…, s. 272.
41 Jan Paweł II, Pielgrzymki do Ojczyzny…, s. 273.
42 Por. Veritatis splendor, 32.
43 Por. Veritatis splendor, 32.
44 Veritatis splendor, 32.
45 Veritatis splendor, 32.
46 Jan Paweł II, Pielgrzymki do Ojczyzny…, s. 718.
47 Jan Paweł II, Pielgrzymki do Ojczyzny…, s. 699.
48 A. Mrówczyński-Van Allen, A. Riches, Jeśli nie w Polsce, to nigdzie, “Pressje” teka 29 (2012), s. 89.
49 Veritatis splendor, 86.
50 L. Staff, Wolność.

Piotr Popiołek

Teolog
Všechny články autora