Nová strategie multikulturní indoktrinace

Multikulturní výchova je už deset let součástí vzdělávací praxe v ČR. Jako tzv. průřezové téma zasahuje do většiny hlavních vyučovacích předmětů. Proč její současnou podobu kritizují samotní multikulturalisté? A jak může dobrý učitel zabránit manipulaci s dětmi?

Multikulturní výchova otevřela dveře plošnímu vštěpování nového hodnotového systému mladé generaci. Těžko ji lze hodnotit jinak než jako nástroj propagace hodnot a postojů evropských politických elit. Sama ani nepředstírá, že v sobě nese nějakou znalostní hodnotu.

Pro výuku je prvořadá emoční manipulace budoucí generace směrem k pochybnostem či rezignaci na vlastní národní identitu. Dle osnov mají učitelé dokonce přímo „stimulovat, ovlivňovat či korigovat postoje, hodnotový systém a jednání žáků“ kýženým směrem.1 Tedy vědomě a systematicky vštěpovat studentům nikoli znalosti či vlohy pro následné utváření jejich vlastního kritického názoru, ale již hotové a patřičně orientované názory. Což, jakkoli kontroverzně to může znít, připomíná situaci politického a hodnotového ovlivňování dětí a mládeže před rokem 1989.

V mikrosvětě třídy neprobíhá vše tak, jak je předem centrálně nadiktováno.

Po počáteční euforii přívrženců multikulturní výchovy se ale ukázalo, že jejich vítězství naštěstí není zdaleka definitivní. Dokazují to v současné době se zvedající kritické ohlasy – paradoxně z řad samotných zastánců multikulturalismu nespokojených se způsobem zapojení této ideologie do výuky. „Neúspěch“ dávají za vinu pedagogům. V mikrosvětě třídy totiž neprobíhá vše tak, jak je předem centrálně nadiktováno. Učitelé nejsou pouze pasivními příjemci vzdělávacích reforem, jak by si propagátoři multikulturalismu přáli, ale výuku logicky přizpůsobují podle svých osobních hodnot a zkušeností. Pedagogy pojatá forma multikulturní výchovy tak dle názoru jejích iniciátorů nenaplňuje vytyčené cíle vzdělávací politiky EU.

Rozpačitá praxe multikulturního vyučování

Ve prospěch odpůrců a kritiků indoktrinace hraje fakt, že multikulturní výuka je nedefinovatelná a svým vzdělávacím obsahem zcela prázdná. Pedagogům je představována pod (vše)obecnými frázemi o toleranci k odlišnostem, které jsou pouze politicky korektní slupkou maskující její skutečný záměr. Učitelé tak ani nemohou mít skutečnou představu o koncepci takto zaměřené výuky. Z těchto důvodů se praktická multikulturní výchova stává v rukou většiny učitelů jen zeměpisným přehledem různých kultur a národností.

Takový způsob realizace multikulturní výchovy ale její zastánci vidí jako „folklorní turistiku“, čímž jsou dle jejich názoru v dětech stereotypy o nás a těch „druhých“ utvrzovány ještě více. Kritika potvrzuje, že multikulturalistům nejde o pouhou toleranci pramenící z poznání a utvoření si vlastního názoru, nýbrž o eliminaci rozdílů mezi národy. Současná realizace multikulturní výchovy je tedy v rozporu s původním záměrem vzdělávací politiky EU usilující o oslabení národních států a národních občanských principů a loajalit.

Praktická multikulturní výchova se stává jen zeměpisným přehledem různých kultur a národností. Takový způsob realizace multikulturní výchovy ale její zastánci vidí jako „folklorní turistiku“.

Učitelé si ani neumějí reálně představit, co například znamená a obsahuje samotný pojem „Evropan“.2 A člověk může jen velmi těžko vyučovat něco, s čím se osobně neztotožňuje nebo čemu sám nerozumí. Důvod není v nedostatečné přípravě pedagogů či v jejich profesní nekompetenci, ale v přetrvávajícím národním sebevnímání. V evropském vzdělávacím prostoru (zejména v dílnách proevropských akademiků) proto stále hlasitěji rezonuje volání po nové školské reformě, řešící „komplikace“ spojené s klíčovou „rolí učitele“.

Učitel jako překážka indoktrinace

V nové reformě školství se proto dle multikulturních aktivistů má začít se změnami o řád výš, právě u „chybně“ uvažujících a vyučujících pedagogů. Multikulturní propagátoři si začali uvědomovat, že získat snadno a rychle do výuky potřebné množství učitelů, kteří by svým hodnotovým zázemím odpovídali nové evropské ideologii, je téměř nemožné. Novou cestou k přijetí této ideologie mladou generací proto má být snaha obejít neochotu učitele intenzivnějším a rychlejším zavedením alternativních metod vzdělávání s využitím informačních technologií (za podpory Evropského sociálního fondu).

V této formě výuky učitel nově nemá být zprostředkovatelem znalostí, ale pouze na výuku dohlížejícím „koučem“. Opouštění od klasických metod výuky ale nutně musí vést k dalšímu snížení tlaku na elementární disciplínu a pořádek, a tedy i snížení tlaku na výsledky a výkon, což bude jen dalším pokračováním neblahého trendu klesající úrovně vzdělání, jehož jsme ve školství svědky v posledních letech. Výklad učitele mají dle přívrženců takto pojaté reformy vzdělávání nahradit centrálně tvořené a schvalované a distribuované elektronické materiály.

Učitelé se v žádném případě nesmějí stát pouhými figurkami a dozorem na chodbách.

Od studenta se očekává ochota k jakési formě sebeřízeného učení, jelikož učitel bude považován jen za průvodce na cestě za studentovým poznáním. Děti ale nemají potřebné zkušenosti a znalosti, které by jim ve výuce umožnily samostatně pracovat s informacemi a kriticky vyhodnocovat jejich obsah. Pokud se tedy skutečně podaří postupně odebrat učitelům pravomoci ve třídě a rozpojí se osobní vazba mezi učitelem a žákem, čímž se dál omezí přenos kultury, znalostí, hodnot a norem mezi generacemi a lidmi, nebezpečně se zvětší prostor pro manipulaci dětí čímkoli.

Učitelé ve školách se v žádném případě nesmějí stát pouhými figurkami a dozorem na chodbách. Musejí dál fungovat jako odraz reálné společnosti a jejích autentických potřeb, nikoli jako zajatci totalitní manipulace. V zájmu zastavení této destruktivní strategie je nutné pozici učitele v každém případě ubránit a pokrokářské zásahy do školství rezolutně odmítnout.

 


1Rámcový vzdělávací program pro gymnázia (2007). Praha: Výzkumný ústav pedagogický v Praze.

2 Staněk, A. (2007). Výzkum názorové orientace žáků a učitelů Olomouckého kraje na evropské občanství a evropskou identitu – výsledky a interpretace. In Staněk, A. Výchova k občanství a evropanství (s. 88-135). Olomouc: Univerzita Palackého.

Petr Hlávka

Stážista v Institutu Václava Klause, doktorand na Palackého univerzitě v Olomouci
Všechny články autora