Není lásky bez zklamání

…a není zklamání bez lásky. Jean-Claude Juncker se dnes v Europarlamentu vyznával ze svých citů vůči Evropské unii. Co si z toho odnést?

Letošní Zpráva o stavu Evropské unie, kterou na půdě Evropského parlamentu přednesl Jean Claude Juncker, byla na začátku září známa hlavně tím, že u její příležitosti měli předsedovi Evropské komise položit otázky významní evropští youtubeři. To jsou osoby, které se živí tím, že nahrávají videa na síť Youtube a sledují či komentují videa jiných. Touto bizarností se nicméně zpráva do dějin evropské integrace nezapíše. Více pozornosti totiž zaslouží její obsah.

Do šestice všeho dobrého

Oproti předešlému roku Jean-Claude Juncker přímo sršel nápady. Před proslovem se nechal slyšet, že představí svůj šestý (preferovaný) scénář budoucnosti evropské integrace, který rozšíří pětici cest, které letos na jaře naznačil v Bílé knize o budoucnosti Evropy.

Hlavním motivem Junckerovy finální a vysněné vize je „více Bruselu“ či „více centralizace“. To má být lék na všechny bolístky, jimiž nynější Evropská unie a její členské státy trpí. Juncker se tak vyslovil pro rozšíření eurozóny (pomocí předvstupní pomoci státům, jež jsou dosud mimo). Co na tom, že euro jako společná měna značně rozdílných států nefunguje. Zvětšen by měl být rovněž schengenský prostor, konkrétně o Bulharsko a Rumunsko. Nevadí přeci, že schengen je už dnes problematický. Příchod zemí, jejichž policejní a justiční složky se zdaleka neblíží ani diskutabilním českým standardům, jistě zvýší jeho funkčnost.

Parní válec v akci

Zkrátka, všichni ve všem jedním tempem. Jak se Juncker ostatně vyjádřil, velké množství výjimek a různá míra participace vedla k brexitu. Válec kvalifikované většiny dokáže převálcovat leccos, proč tedy ne historicky a kulturně dlouho formované agendy, jako je sociální politika a daně?

Že propojení Rady Evropské unie a Evropské komise, které v podobě vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku zavedla Lisabonská smlouva, vedlo ke vzniku bezzubé a neukotvené instituce? Nevadí, propojíme jedním předsednictvím rovnou Evropskou komisi a Evropskou radu. V zájmu oslabení hlasu a vlivu členských států, což je zjevný motiv tohoto revolučního návrhu, lze zkusit leccos. Klidně obětovat žádoucí a prospěnou dynamiku, která z konfliktu nadnárodního a mezivládního pohledu na evropskou integraci plyne a kterou institucionální oddělení obou rovin umožňuje.

 

 

Kromě prezentace zásadních prvků se Jean-Claude Juncker – jako moudrý dědeček – snažil potěšit každého v sále a u monitorů aspoň malým pamlskem. Tak například Francii slíbil, že nepřipustí dělení pracovníků na první a druhou kategorii. Itálii zase polichotil pochvalou za to, že v uprchlické krizi hájila čest Evropy. A Čechům slíbil více kakaa v čokoládě. Evropská politika Sobotkovy vlády tak konečně slaví viditelný a hmatatelný úspěch!

A protože politika je, jak se módně říká, „o emocích“, dlouholetý rutinér unijní politiky se pustil i do osobní roviny a uvedl, že evropská integrace je jeho láskou. A že není lásky bez zklamání. Nuže, bohužel ale také platí, že nebývá trpkých zklamání a znechucení, které by nezačínaly právě hlubokou a čistou láskou. Junckerovo centralizační mašírování, které nebere ohled na politickou realitu evropských společností, řadu politiků a voličů navede právě tímto směrem.

Petr Kaniok

Docent na Fakultě sociálních studií MU, expert na politický systém EU
Všechny články autora