Návrat diskuse o smyslu českých dějin?

Prázdninové oddychování umožňuje i zamyšlení nad debatou, o níž jsme si snad krátce mysleli, že už je uzavřená.

Diskusí o smyslu českých dějin se rozumí celý komplex problémů – snaha o pochopení klíčových událostí naší historie, interpretace intelektuálních objevů a hlavních „výkladových os“ (Masaryk, Pekař, Slavík, Černý, Patočka...) a v neposlední řadě určitá prognostika, tj. úvahy nad naší přítomností a blízkou budoucností.

Je paradoxní, že k poslednímu vzepjetí těchto debat došlo ještě před revolucí v roce 1989, totiž na přelomu 70. a 80. let, a to nejen v souvislosti s dokumentem Charty 77 Právo na dějiny, ale i se zájmem, který tehdy vzkypěl v exilovém i domácím prostředí. A dnes jsou některé z diskutovaných témat opět aktuální. Zmiňme aspoň tři:

1. Směřování národa a samostatnosti státu

Vzhledem k poměrně jasnému zakotvení České republiky v evropských politických a obranných strukturách se po dvě desetiletí zdálo, že tuto otázku už není třeba pokládat. Nejpozději s tzv. lisabonskou smlouvou ovšem přišlo na pořad dne vyjasňování kompetencí národního státu ve vztahu k Evropské unii. Pro tu se sice české obyvatelstvo vyslovilo v referendu, unijní vývoj ovšem začal záhy nabírat obrátky, kvůli nimž se původní konsensus ztrácí.

Rozpor mezi domácí politikou a potřebami na jedné straně a unijními plány a jejich realizacemi na straně druhé se spíše prohlubuje. Je zajímavé, že v této souvislosti se objevuje i starý motiv zahraničněpolitického směřování České republiky. Vynořují se nekritické stereotypy Východu a Západu: Ještě nedávno adorovaný Západ, chybně ztotožňovaný s EU, versus poněkud přepjaté obavy z Ruska, jehož imperiální snahy (prozatím) skončily na východní Ukrajině.

Vzhledem k současné situaci je tedy „český úkol“ jasný: redefinovat vztah k Evropské unii, zatížené nejen balastem byrokracie, ale především ideologickými plány na oslabení národních států, a spolu s dalšími aktéry se pokusit o její reformu.

2. Střední Evropa a postavení České republiky v ní

Jde o otázku, jež kulminovala v diskusích roku 1968 (Havel kontra Kundera) a pak opět v samizdatových debatách ve druhé polovině 80. let. Jak známo, i v této oblasti se mnohé změnilo, zejména v návaznosti na posuny v polské a maďarské politice. Údajný útok na lidská a občanská práva v důsledku tamější konzervativně-pravicové politiky můžeme interpertovat i jinak, totiž jako oprávněnou obranu národního státu a jeho samostatné politiky. To se zatím nejvíce ukázalo při migrační krizi z roku 2015.

Je otázkou pro českou zahraniční politiku, zda aktivně nevyhledávat oblasti, v nichž se můžeme ve střední Evropě pokoušet (třeba zatím pragmaticky, posléze i programově) o samostatnější, sebevědomější a důraznější politiku, která by vedla k potřebným unijním reformám. Střední Evropa je opět v politické (nikoli už pouze kulturní) hře a my bychom neměli chybět.

3. Smysl našich dějin

Tyto diskuse se zabývaly historickými tradicemi, jejich hodnocením a výkladem. Intelektuální formát těchto témat příliš neumožňoval a dosud neumožňuje aktualizaci v politické oblasti. V rámci společenské a kulturní debaty je však určitě zapotřebí utkat se s komunistickým dědictvím, respektive s jeho pretotalitními a totalitními formami, které prostupují celé dvacáté století.

Musíme si odpovědět na otázku, která visí ve vzduchu již od zimy 1989: zda nám komunismus přinesl pouze zlo, nebo zda nás vybavil i dnes tak potřebnou rezistencí vůči hloupým a nudným ideologiím. Vedle toho je nutné kritické vyrovnání s českou humanistickou tradicí, která má vedle řady cenných idejí také tendenci k nekritickému moralizování (ano, mám tím na mysli především dědictví Václava Havla a jeho příznivců).

V neposlední řadě je pak vhodné připomínat české i evropské myšlení nekolektivní a neutopické povahy. A v souvislosti s tím překonávat starý antiinstitucionální sklon, což znamená neúnavně budovat kvalitní a důvěryhodné instituce.

Znovu na scéně

Dokud ještě trvá léto, není špatné občas zalistovat starými časopisy a knihami a připomenout si dávné české spory. Jistě, mnohé nám budou připadat zastaralé, mnohé kouzelně naivní (viz bezbřehou naivitu reformistů z roku 1968, jejich víru ve spásonosnou úlohu socialismu s lidskou tváří a považování pražského jara za nejvýznamnější epochu moderních dějin!). Na druhé straně možná nalezneme nějakou zapomenutou, ale opět aktuální inspiraci pro naše současné úsilí.

Jiří Hanuš

Historik a editor
Všechny články autora