Naděje na reformu EU vyhasly

Vize budoucnosti evropské integrace, kterou 13. září představil předseda Komise Jean-Claude Juncker ve svém Poselství o stavu Unie, představuje symbolickou tečku za nadějemi na pozitivní reformu EU. Junckerova „jednotnější, silnější a demokratičtější Unie“ nenabízí nic jiného než centralizaci a další posun doleva.

Nádech a výdech po britském referendu

V období po britském referendu se vyrojilo množství komentářů, které zdůrazňovaly nutnost hlubokých reforem Unie, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění „svěrací kazajky“ nebo konec velkopanské povýšenosti představitelů unijních institucí. Prognózy hovořily o přechodu k vícerychlostní integraci, větší orientaci na vnitřní trh a opuštění ambic vytvářet evropský stát.

Jako náznak změny a sebereflexe na straně Bruselu přijali někteří vydání Bílé knihy o budoucnosti Evropy z 1. března 2017, která měla být příspěvkem do diskuse o směřování evropské integrace v době 60. výročí podpisu Římských smluv. Na pozadí brexitu i současné mnohovrstevné krize EU zde Komise nastínila pět scénářů dalšího vývoje – včetně možného omezení činnosti Unie a soustředění se na vnitřní trh. Před přeceňováním tohoto počinu jsem se snažil varovat.

Vystřízlivění přišlo velmi rychle. První studenou sprchou bylo „Římské prohlášení“, Prohlášení vedoucích představitelů 27 členských států a Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské komise z 25. března. Jen o měsíc a den později Komise navrhla tzv. Evropský pilíř sociálních práv, doprovázený balíčkem navazujících iniciativ a Diskusním dokumentem o sociálním rozměru EU. 31. května Komise v Diskusním dokumentu o prohloubení hospodářské a měnové unie nastínila vizi centralizované fiskální a transferové unie. 7. června Komise předložila Diskusní dokument o budoucnosti evropské obrany. Jen na okraj dodejme, že Evropský parlament již 16. února 2017 přednesl svoje silně federalistické vize v trojici rezolucí (o zlepšení fungování Evropské unie využitím potenciálu Lisabonské smlouvy; k možnému vývoji a změnám současného institucionálního uspořádání Evropské unie a o rozpočtové kapacitě pro členské státy, jejichž měnou je euro).

Opakovaně jsem při těchto příležitostech uváděl, že unijní elity nejeví nejmenší známky sebereflexe, poučení či snahy o změnu kurzu, a že jejich recepty směřují naopak k utužení tohoto kurzu a ke zvýšení rychlosti plavby.

Junckerův „šestý scénář“ je ve skutečnosti týmž jediným scénářem, který tento funkcionář soustavně prosazuje.

Junckerův vítr v plachtách

Ve svém poselství s podtitulem Chytit vítr do plachet Juncker nastínil svou představu budoucnosti EU do roku 2025. V odkazu na pět scénářů z březnové Bílé knihy představil vlastní „šestý scénář“, který prý kombinuje prvky ze všech variant. Uvedl, že je na čase „vybudovat jednotnější, silnější a demokratičtější Evropu”. Přitom je podle něj „v každém případě nevyhnutelná“ změna zakládacích smluv.

Ze samotného projevu i z Cestovní mapy, kterou předseda Komise současně předložil, vyplývají následující základní kontury zamýšlených změn:

  • Plná účast v eurozóně, v bankovní unii a v schengenském prostoru by se měla stát normou pro všechny členské státy EU.
  • Členské státy by se měly co nejdříve shodnout na Evropském pilíři sociálních práv. (Komise předpokládá, že by měl být přijat jako politický závazek formou společného prohlášení Evropského parlamentu, Rady a Komise. Připomeňme, že takto byla původně vyhlášena Listina základních práv EU.)
  • V rámci pravomocí na poli vnitřního trhu by měly být odstraněny poslední zbývající oblasti, kde přetrvává jednomyslnost při rozhodování v Radě, a i zde by mělo být zavedeno hlasování kvalifikovanou většinou (řádného legislativního postupu). To se týká daní (!) a práv a zájmů zaměstnanců. Posloužit by k tomu měla tzv. pasarela, překlenovací ustanovení, které umožňuje provést takovou změnu, aniž by se standardní cestou měnily zakládací smlouvy. (Tak by se otevřely dokořán dveře pro harmonizaci daní.)
  • Obdobně by mělo být rozšířeno hlasování kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti v některých oblastech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. (Juncker nespecifikuje, o jaké oblasti by mělo jít. Uvádí jen, že členské státy by měly prozkoumat, u kterých rozhodnutí by byla změna přijatelná.)
  • Evropský stabilizační mechanismus by měl být přeměněn na Evropský měnový fond a začleněn do právního a institucionálního rámce EU.
  • Měl by být zřízen post unijního ministra hospodářství a financí, který by v sobě sloučil pozici komisaře pro hospodářské a finanční otázky a předsedy euroskupiny. Ministr by měl podněcovat a podporovat strukturální reformy v členských státech. Měl by být odpovědný Evropskému parlamentu.

Čekat od Junckera něco jiného, než s čím přišel, by bylo stejně bláhové jako vkládat naděje do Vasila Biľaka, že přípraví svěží reformy pro modernizaci socialistického zřízení.

  • V rámci rozpočtu EU by měla být zavedena rozpočtová položka pro účely eurozóny, která by zajišťovala čtyři funkce: a) podporu strukturálních reforem, b) stabilizační funkci, c) jištění bankovní unie a d) nástroj konvergence pro podporu zemí přistupujících do eurozóny.
  • Měla by být vytvořena Evropská tajná služba, která by zajišťovala automatické sdílení informací o teroristech a cizích bojovnících mezi národními tajnými službami a policiemi.
  • Vznikající Úřad evropského veřejného žalobce (europrokuratura) by měl být posílen tak, aby jeho pravomoc zahrnovala stíhání přeshraničního terorismu.
  • Měla by být vytvořena plnohodnotná obranná politika EU neboli Evropská obranná unie.
  • Funkce předsedy Komise a předsedy Evropské rady by měla být sloučena. Jeden předseda (prezident) by řídil práci obou institucí. Měl by vzejít z voleb do Evropského parlamentu (patrně jako vůdce kandidátky vítězné evropské strany).
  • Pro volby do Evropského parlamentu by měly být zavedeny nadnárodní kandidátní listiny.
  • Měla by být zavedena nová pravidla pro financování evropských politických stran a politických nadací. (Z nich by mělo patrně vyplynout omezení financování subjektů nepříznivě nakloněných konceptu „stále užší unie“. Juncker totiž doslova uvedl: „Neměli bychom plnit pokladnice protievropských extrémistů.“)
  • Měla by být přijata opatření na posílení právního státu v EU. (Patrně tedy silnější bič na členské státy navazující na nynější tzv. Nový postup EU pro posílení právního státu, který Komise jednostranně a bez opory v zakládacích smlouvách vytvořila v roce 2014).
  • Zásady subsidiarity, proporcionality a lepší regulace by měly být v každodenním fungování EU posíleny. (Juncker uvedl, že za tím účelem zřídil tým „Subsidiarity and Proportionality Task Force“ pod vedením místopředsedy Komise Franse Timmermanse. Tato platforma by měla kriticky prozkoumat všechny oblasti politiky EU a ujistit se, že Unie je činná jen tam, kde přináší přidanou hodnotu. Timmermansova jednotka by měla během několika let („in a years‘ time“) přednést zprávu.

Za účelem přijetí těchto reforem požádal Juncker předsedu Evropské rady Donalda Tuska a prezidenta Rumunska jakožto předsednické země v první polovině roku 2019, aby na 30. března 2019 (den po vystoupení Velké Británie z EU) svolali zvláštní summit do rumunského Sibiu. „To by měl být okamžik, kdy se sejdeme, abychom přijali rozhodnutí potřebná pro jednotnější, silnější a demokratičtější Evropu.“

Ne šestý, ale pořád stejný scénář

Junckerův „šestý scénář“ je ve skutečnosti týmž jediným scénářem, který tento funkcionář soustavně prosazuje. Jeho program je založen na prosazování centralizace a v jejím rámci expanzi a petrifikaci levicové agendy na unijní úrovni.

Recept, který přichází z Bruselu, je stále tentýž. Neměli bychom se nechat mást jeho umělým dělením do sotva odlišitelných variant. Už u Bílé knihy jsem upozorňoval na to, že vedle odstrašující varianty návratu k vnitřnímu trhu, která vůbec nebyla myšlena vážně, Komise ve čtyřech odstínech předkládá pokračování centralizace. To je jediný scénář, s kterým se počítá.

Ukazuje se, že bruselským představitelům opět roste sebevědomí a troufalost. Všimněme si, že se najednou otevřeně hovoří o nevyhnutelnosti změny zakládacích smluv. Zároveň platí, že velkou část z toho, co Juncker navrhuje, by bohužel bylo možné prosadit i beze změn ve smlouvách, na základě různých čertovsky prohnaných ustanovení (pasarely a další evolutivní klauzule), která přinesla Lisabonská smlouva. Summit v Sibiu v každém případě zavání pokusy o prosazení dalšího skoku v integraci.  

Vtipné je, že Juncker hovoří o kombinaci prvků všech pěti scénářů Bílé knihy. Co si tedy asi vzal ze scénáře č. 2 (Pouze jednotný trh)? Vidí návrat k vnitřnímu trhu v tom, že by se měla odstranit jednomyslnost ve věci daní? Vícerychlostní Evropa podle scénáře č. 3 předsedovi Komise také zjevně moc nevoní. Veškerou flexibilitu by rád potlačil. Úsměvné je také to, že jako v každé situaci, kdy se žádá další výrazné posílení bruselského centra, je opět bičována dávno uhynulá kobyla subsidiarity.

Pokud reforma, pak leda k horšímu

Čekat od Junckera něco jiného, než s čím přišel, by bylo stejně bláhové jako vkládat naděje do Vasila Biľaka, že přípraví svěží reformy pro modernizaci socialistického zřízení. A svěřit revizi dodržování principu subsidiarity a proporcionality Fransu Timmermansovi je asi jako kdyby Alois Indra předsedal komisi pro kontrolu dodržování demokracie a lidských práv v ČSSR.

Všechny Junckerovy vize se v dohledné době docela jistě nepodaří naplnit. Nadále si myslím, že závěry unijních orgánů o dalším směřování integrace, se ponesou v duchu určitého mixu tří jemnějších scénářů z Bílé knihy, tj . č 1, 3 a 4. Jisté je ovšem jedno – naděje na pozitivní reformu EU v čase brexitu pohasly. Marasmus centralizace a levicového pokrokářství s námi zůstane dál.

Potvrzuje se, že současnou Unii pozitivním směrem reformovat nelze. Každá reforma tohoto od základu vadného systému může vést leda k horšímu. Jakéhokoli rozumného uspořádání v Evropě nelze dosáhnout na základech současné Unie s jejím právním a institucionálním rámcem, ale pouze na jejích troskách.

Tomáš Břicháček

Právník a publicista
Všechny články autora