Konzervatismus versus ideologie

Konzervatismus patří k nejméně známým politickým směrům v zemích bývalého sovětského bloku včetně Česka. Důvod je jednoduchý: 40 let komunistické nadvlády u nás násilně zpřetrhalo pouta s tradicí.

Ti čeští konzervativci, kteří důsledně hledají návaznost s českou historií, jsou často monarchisté, úsměvní nostalgici toužící po starých pořádcích bez sebemenšího vlivu na politické scéně.

Proto je důležité hned na začátku rozlišit mezi tradicionalismem a konzervatismem. Tyto myšlenkové směry jsou často zaměňovány, protože oba kladou důraz na tradici. Jenomže mezi nimi je důležitý rozdíl: Tradicionalisté se snaží o návrat ke staršímu systému hodnot, chtějí budovat společnost jako kdysi. Výborným příkladem tradicionalistického přístupu jsou třeba Amišové ve Spojených státech. Konzervatismus na druhé straně usiluje o pomalý a přirozený vývoj, který se zakládá na důkladném přezkoumání toho, co pokrok přináší. Konzervatismus tedy není zamrzlý v tradici, pouze si klade otázku, jak ji oživit v aktuální společnosti.

Dalším důvodem toho, proč společnost o konzervatismu příliš neví, je jeho neexpanzivnost v porovnání s ideologiemi, jako jsou komunismus nebo liberalismus. Konzervativec se nejraději stará o místo, kde je zakořeněný, chápe, že problémy je třeba řešit jen v daném kulturně-historickém kontextu. Konzervativec nepředkládá návod na zničení všeho zla na světě, jako je komunistický třídní boj nebo liberální víra ve volný trh. V tom tkví velký rozdíl mezi konzervatismem a všemi politickými ideologiemi, jež se zakládají na zcela abstraktních, globálně platných pojmech.

Způsob myšlení a jeho nejednotnost

Konzervatismus, tak jak ho definuje například sociolog Karl Mannheim, je a style of thought, způsob myšlení, který odmítá nazírat společnost skrze ideologické principy. Za toto vznešené gesto a tento realistický přístup však platí velkou cenu – je v něm zakódována vnitřní nejednotnost. Sami zastánci konzervativního směru v politice se často neshodnou na jeho prosté definici, což souvisí s jejich odmítáním ideologického myšlení a s esenciální vazbou na konkrétní kulturu. Existuje konzervatismus anglosaský, francouzský, německý či ruský, ale ne celosvětový (na rozdíl od liberalismu nebo komunismu).

Důvod je jednoduchý: konzervativec nemůže na soudobé politické problémy nahlížet bez ohledu na historii. Velmi dobrým příkladem je Francie, pro niž je klíčový vztah k Velké francouzské revoluci. Francouzští konzervativci stavějí svou kritiku moderní společnosti z velké části na analýze změny, kterou revoluce přinesla. Oproti tomu pro anglosaské konzervativce slouží Francouzská revoluce jako příklad, nikoliv jako základ uvažování. Anglosaský konzervatismus v žádném případě nespočívá ve snaze o návrat k předrevolučnímu zřízení, jak o to usilovali Francouzi Joseph de Maistre nebo Louis de Bonald.

Je tedy velmi těžké vytvořit nějaký univerzální kánon konzervativního myšlení nebo toto myšlení syntetizovat prostřednictvím analýzy relevantních myslitelů. Lze tedy konzervatismus nějak obecně charakterizovat? Ano, je možné definovat soubor základních problémů, které konzervativce spojují a tvoří jistý výchozí bod pro hledání politických řešení ve světě. Konzervativní doktrínu tvoří napětí mezi pojmy, jako je autorita a moc, svoboda a rovnost, jedinec a společné dobro, historie a tradice, předsudky a rozum, náboženství a morálka, vlastnictví a život ve společnosti. O tom, co to prakticky znamená, si povíme někdy příště.

Matěj Široký

Autor přednáší filozofii ve Francii a v Česku, je spoluzakladatelem občanského sdružení Přátelé filosofie.
Všechny články autora