Konec švejkování aneb pacifistovo prozření

Jak se stane, že kdysi zapřisáhlý pacifista uzná, že armádu potřebujeme?

Asi se nikdo nemůže divit většině členů mé generace, že na vojnu a armádu nemá nejlepší vzpomínky. Nejdříve to byl takový lehký náraz do bídné reality v podobě vojenské katedry na vysoké škole, která se dala ještě zčásti prospat a zčásti prošvejkovat. Cennou zkušeností bylo již rozlišení duchů: u jistých kolegů se začaly objevovat jakési zupácké charakterové vlastnosti, které ve školních lavicích nebyly vidět.

Pak ovšem následovala vojna, i když v měkkém, absolventském provedení. I tak to však stačilo. Jakýsi koncentrát omšelého komunismu. Nesmyslné služby, cvičení a výjezdy. Zima. Buzerace a šikana shora, po které nastávala zrcadlovitá buzerace a šikana zdola. Hledání úhybných manévrů u všech zúčastněných. Opilost, sprostota a nuda ponořené do vyčpělé ideologie. Měl jsem tehdy jasno, s Tolským v kapse na execíráku: Budu celoživotním pacifistou. Po devětaosmdesátém jsem ale připustil: pokud armáda, tak malá a profesionální, když už to jinak nejde. A hlavně do NATO, ať je klid od starého ruského medvěda!

Píše se rok 2017, k univerzálnímu smíření a bratrství všech lidí kupodivu nedošlo. Množí se lokální války. Islamisty máme vně i uvnitř našich hranic. Sami nevíme, co to hranice jsou.

Vojna z pohodlí domova

Pak následovalo pohodlné dvacetiletí, vyplněné historkami z vojny, které se stávaly takřka hrdinskými činy a hodily se jako retro vsuvky rodinných oslav a chlapských večírků. Vyplněné sledováním našich profesionálních vojáků v různých částech světa s příslušnými mediálními skandály a vzpomínkami na české letce v Anglii, samozřejmě v bezpečí obývacího pokoje. Obojí jsme občas doplnili úlevnými povzdechy nad skvělým demokratickým místem, kde je nám (na rozdíl od takového Izraele!) dáno žít.

Tehdy bych si nepomyslel, že se situace změní natolik, že budu muset svůj pacifistický postoj do jisté míry přehodnotit. První varování přicházela s postupným mizením slova vlast ze slovníku všech sociálních vrstev. Jedno ze zásadních prozření pak přišlo po zhlédnutí přednášky právníka a podplukovníka Otakara Foltýna. Právě tento voják s jakýmsi nebývalým klidem a přesvědčivou přímostí tehdy do publika vypálil: „Základní úlohou státu není stále rozšiřovat sociální služby. Nejdříve se musí postarat o naši bezpečnost, vnější i vnitřní!“. A bylo to.

Po dvou a půl dekádách musel přijít muž v zelené uniformě, aby nám, intelektuálům unaveným z věčného tlachání o možnostech sociálního státu, sdělil prostou pravdu. K čemu že je stát a že jsme na to zapomněli. A nastala chvíle, kdy si to musíme ve vlastním zájmu připomenout, jinak bude zle. Píše se rok 2017, k univerzálnímu smíření a bratrství všech lidí kupodivu nedošlo. Množí se lokální války. Islamisty máme vně i uvnitř našich hranic. Sami nevíme, co to hranice jsou. Naše děti si sice ještě hrají na vojáky, ale nejspíše v denních snech s tyčinkou Mars v kapse a rukou na herní konzoli.

Nakonec přišel hrubiánský Američan a řekl tu nehoráznost, že když jsme něco slíbili, máme to dodržet. Že to řekl podivný chlap? No a co?

Sliby chyby?

A nakonec přišel nečekaně ten zvláštně vypadající, hrubiánský Američan a řekl tu nehoráznost, že když jsme něco slíbili, máme to dodržet. A že dvě procenta na armádní výdaje jsou – světe, div se – dvě procenta. Je zvláštní, že někdy platí prostá matematika, i když ji někteří dobráci zajisté brzy obrátí v sofistikovanou teorii interpretační relativity.

Beru to jako moc, moc důležitou věc. A beru ji osobně. Přijde příslušník stavu, který jsem nebral přes dvacet let na vědomí, a řekne přesně to, co nyní potřebujeme slyšet. Pak přijde amatérský politik-miliardář a řekne pravdu, kterou jsme se učili na základní škole a už ji neumíme. Že to řekl podivný chlap? No a co? Kdyby to neřekl on, zavolalo by to kamení. Pro nás to znamená konec hry. Konec švejkování.

Jiří Hanuš

Historik a editor
Všechny články autora