Pokud jsme ve válce, pak s kým?

Evropa se potácí mezi zdůrazňováním univerzálních lidských práv a strachem ze všeho, co je jiné. Ve válce ještě nejsme, ale pokud urychleně nenajdeme odvahu řešit základní otázky, můžeme na to doplatit.

Není pochyb o tom, že Evropa v posledních necelých patnácti létech zažívá bezprecedentní nárůst bezpečnostních hrozeb a zakouší přitom realitu bezprostředního fyzického ohrožení. To je něco, na co nejsme zvyklí a s čím se neumíme vyrovnat. Přechod ze světa relativní harmonie a poklidného života do prostředí, kde vyvstává (byť v mnoha zemích stále velmi teoretická) možnost, že třeba už dnes či zítra zažijeme na vlastní kůži teroristický útok, pochopitelně vyvolává pocity ohrožení a potřebu nalézt řešení. Problém je ale v tom, že v Evropě sice můžeme pozorovat postoje, které se buď drží přežitých vizí harmonického a ve shodě utvářeného prostoru integrované Evropy, kde už neexistují spory o základní politické nebo společenské principy, nebo které naopak zvěstují příchod osudového střetu mezi „námi“ a „jimi“, zato opravdu racionální myšlení abychom mezi politickou elitou i částí veřejnosti hledali za bílého dne s lucernou.

Ilustrativní je v tomto třeba právě otázka multikulturalismu: Že selhal, to Evropa ví už pěkných pár let (a v kontrastu s dojmy velké části veřejnosti to ví například i Angela Merkelová, která toto selhání konstatovala již v říjnu 2010), jenže se zde, stejně jako v mnoha jiných oblastech, její politická elita není schopna vymanit z rétorické pasti, do které se dostala neustálým zdůrazňováním fundamentální role lidských práv a rovnosti všeho druhu. V médiích a na sociálních sítích (a postupně stále více i v těch politických kruzích, jež zde cítí šanci najít „díru na trhu“) pak pro změnu nabývá na síle zcela opačný trend, tj. strach ze všeho, co je prostě jiné, respektive mnohdy spíše jen bohapusté zneužívání takového strachu a z něj plynoucí nejistoty. Řečeno lapidárně, Evropa se potácí ode zdi ke zdi, zatímco realistických řešení se nedostává – ale setrvačnost či strach nikdy nejsou základem pro dlouhodobě rozumnou politiku.

Pokud chce jakákoli společnost úspěšně fungovat, měla by být schopna dosáhnout alespoň elementární shody na pár klíčových otázkách – kdo jsme, co chceme a jakou cestou se k našim cílům dostaneme. Jenže dnešní Evropa vlastně nemá odpověď ani na jednu z těchto otázek. Schopnost tyto odpovědi najít nicméně nemůže vzejít z jednoduchého vymezování se my versus oni, ze škatulkování lidí dle víry a/nebo původu, protože takový přístup nevyhnutelně povede jen k větší radikalizaci na všech stranách. Tendence hledat jednoduché odpovědi je sice v zásadě správná jak z hlediska profesionálního uvažování o politice, tak i z pohledu zdravého selského rozumu, jen nesmí sklouznout k postojům, které jsou jednoduché až příliš a svět si vykreslují v dimenzích přítel-nepřítel.

Potíž je, že příliš jednoduché postoje jsou prostě svůdné. V současné situaci se Evropě může až příliš snadno stát, že upadne do jednoho ze dvou extrémů. Prvním je bezbřehá paušalizace, která se tak zřetelně zrcadlí v představě islám = islamismus = terorismus. Co na tom, že svět islámu je neskutečně různorodý nebo že násilné prvky najdeme prakticky v každém relevantním náboženství. Co na tom, že takto zploštělá představa v praxi vytvoří ještě horší problémy než ty, s nimiž se teď potýkáme…  Ano, nebezpečí terorismu roste, ale o to se do velké míry postaraly jak evropské politické elity s jejich neschopností vyprodukovat jasnou strategii, jak k terorismu přistupovat, tak i část veřejnosti, která za každou cenu hledá banální řešení. Druhým, a pro mne ještě větším nebezpečím, které zejména v posledních měsících sílí až neblaze rychle, je ohrožení našich vlastních hodnot plynoucí z přehnaných bezpečnostních opatření, regulace a kontroly. Problém bezpečnost versus svoboda Evropa dlouho nemusela řešit, nicméně když je teď k tomu nucena novou realitou, očividně si neuvědomuje (nebo, což je ještě horší, se tím neznepokojuje), že snaha dosáhnout schopnosti realisovat co nejvyšší míru kontroly individuálních lidských aktivit je v naprosto zásadním rozporu s principy a hodnotami západní demokracie. Svět může být nebezpečným místem k životu, nicméně pokud má být i přesto místem pro život snesitelným, Evropa si musí v první řadě uvědomit, že jistá míra risika se se svobodou prostě pojí. Ani fyzické kontroly ve veřejném prostoru, ani rozsáhlý dohled v prostoru virtuálním terorismus nezlikvidují, zato mohou výrazně přispět k likvidaci naší svobody. Je smutným paradoxem, že možné ohrožení svobody vlastně plyne z neustále omílané doktríny lidských práv, jež by přitom měla být její nedílnou součástí. Bohužel v pojetí značné části evropských politických a intelektuálních elit – a stejně tak i v představách mnoha občanů – absentuje nezbytná protiváha a doplněk práv, tj. důraz na povinnosti. Aby nedošlo k mýlce: nemám nic proti lidským právům, ba právě naopak považuji zejména politická práva za klíčovou součást fungování evropských společností. Jenže právo není samozřejmost, nýbrž výsada, kterou si musíme zasloužit tím, že pro její existenci budeme něco dělat – a je jedno, zda se jedná o migranty nebo starousedlíky.

Petr Fiala má ve svém rozhovoru samozřejmě pravdu, když říká, že naši civilizaci je nutno bránit, že je nutno věci nazývat pravými jmény a že naše zájmy musejí být prioritní, nicméně ve válce ještě nejsme. Pokud se ale brzy nevzpamatujeme, můžeme v ní být dříve, než si myslíme. Není přitom ani tak podstatné, zda je západní civilizace lepší než ostatní. Hlavně je naše – je to prostředí, kterým jsme formováni a které nám vůbec umožňuje žít tak, jak chceme. A my nyní vedeme boj o zachování našeho stylu života, ve kterém ale mnohem více než s jinými kulturami bojujeme sami se sebou.

Pavel Pšeja

Odborný asistent na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Masarykovy univerzity, člen správní rady DEMAS, překladatel
Všechny články autora