Sedm kroků ke svobodě

Následující text je upravenou závěrečnou kapitolou knihy Manifest čtyř: program pro přátele svobody, vycházející z tvůrčí dílny Stanislava Balíka, Petra Fialy, Jiřího Hanuše a Františka Mikše, čtyř dlouholetých přátel, kteří již téměř čtvrt století společně vytvářejí konzervativně-liberální myšlenkové centrum.

Autoři ve své knize popisují dlouhodobé vývojové tendence naší a evropské společnosti od „roku zázraků“ 1989. Současně se snaží nabídnout cestu k efektivnímu řešení některých nejpalčivějších problémů současnosti. Text lze chápat i jako polemickou odpověď na nejrůznější emocionální, povrchní a intelektuálně zmatené výzvy (naposledy Několik vět 2017), jež pravidelně produkují někteří čeští veřejní intelektuálové. Proto i poněkud expresivní název Manifest čtyř.

Stále aktuální boj o svobodu

V průběhu posledních let se na české politické a společenské mapě mnohé změnilo. Stranickou scénu zasáhlo zemětřesení, které nejspíš stále doznívá. Z velkých, kdysi ideově profilovaných politických stran obsazujících téměř tři čtvrtiny poslaneckých mandátů se stali v lepším případě střední hráči, kteří dnes před volbami řeší otázku, zda jsou volitelné první dvě nebo tři místa na jejich kandidátce, v horším případě subjekty potácející se na hraně bytí a nebytí. Mnohé se změnilo i v našich životech — jeden z nás se stal předsedou právě takové parlamentní politické strany a s pomocí ostatních se ji snaží oživit a dát jí novou perspektivu. A krok za krokem se to daří, i když do cíle ještě zbývá ujít kus cesty.

Nejde však jen o politické stranictví. Česká veřejnost bohužel tu ve větší, tu v menší míře trpí ataky různých postmoderních ideologií. Některé souvisejí s projektem Evropské unie, mnohé však vycházejí z únavy celé západní civilizace. Tyto útoky souvisejí s revoluční ideou rovnosti a s pokusy vytvořit „nového člověka“ vyvázaného z tradičních vazeb, jež jsou údajně přežité a nespravedlivé. Souvisejí nejspíše s tím, že v informačně přesyceném světě už přestáváme rozlišovat skutečné obrysy reality a vnímat hranice lidské přirozenosti, že se probouzíme do doby neustálých proměn. A že ztrácíme i schopnost rozlišovat mezi soukromým a veřejným prostorem. Tyto tendence nás již delší dobu znepokojují a společně přemýšlíme, co by se s tím dalo dělat.

Svobodu, která je pro nás zavazující, dnes skutečně chápeme jako stěžejní program pro pravici. O svobodu je třeba neustále usilovat, není to něco jednou provždy daného.

Kniha Manifest čtyř, z níž zde přinášíme stručné shrnutí, je nejen výsledkem našeho společného uvažování v posledních letech, ale i dlouholetého psaní odborných i publicistických textů. Nejde o pohled čistě generační, vždyť jeden z autorů je o půl generace mladší než tři zbývající. Nejde ani o pohled psaný důsledně z pozice metod společenských či humanitních věd (i když z těchto analýz vycházíme). Jde spíše skutečně o ideový manifest, základní ideová východiska či jakýsi minimalistický program pro pravicovou politiku 21. století, který společně hodláme v intelektuální i praktické rovině nadále precizovat, šířit a naplňovat.

Klíčovým slovem, kolem něhož se točí naše úvahy, je svoboda. Ano, i tento výraz se stal v mnoha souvislostech zbožím ve výprodeji. Proto i podtitul našeho manifestu — Program pro přátele svobody. Svobodu, která je pro nás zavazující, dnes skutečně chápeme jako stěžejní program pro pravici. V listopadu 1989 jsme ji téměř zázračně nabyli a dnes, po necelých třech desetiletích, musíme dělat vše pro to, abychom ji znovu neztratili, byť v důsledku jiných a dosud dobře nezmapovaných hrozeb. O svobodu je třeba neustále usilovat, není to něco jednou provždy daného. V tom vidíme hlavní poselství i důvod sepsání tohoto společného textu.

1. Redefinujme pervertující roli státu

Ústředním mottem každé odpovědné politiky by mělo být: uvnitř malý, ale navenek silný a sebevědomý stát. Silný zejména vůči vlivům nadnárodních politických, ekonomických a zájmových tlaků, ať již ze strany velkých korporací či nadměrně byrokratizované Evropské unie. Slýcháme dnes nářky nad tím, že stát mizí a že je ho paradoxně současně mnoho. Ano, je ho příliš mnoho pro vlastní občany, ale málo navenek vůči cizím zájmům. Pravice musí pracovat na obrácení současného neblahého trendu, kdy se slabý stát rozpouští v mezinárodních strukturách a nadbíhá obřím nadnárodním firmám, které zvýhodňuje před vlastními ekonomicky aktivními občany. Ty naopak dusí, nesmyslně kontroluje a podvazuje jejich invenci a aktivitu. Stát tak dnes často pracuje proti vlastním občanům, nikoli pro ně.

Pravice nesmí připustit další posilování etatismu, zejména v oblastech, odkud již nebude návratu. Musí zamezit tomu, aby stát zneužíval potenciál informačních technologií, aby o občanech a jejich svobodných obchodních vztazích bezdůvodně sbíral údaje, po nichž mu nic není. A v případě převzetí vládní odpovědnosti se nesmí bát zrušit nejhorší etatistické „výdobytky“, například systémy elektronického sledování.

Ústředním mottem každé odpovědné politiky by mělo být: uvnitř malý, ale navenek silný a sebevědomý stát.

Pravice musí co nejvíce cíleně posilovat přirozené společenské struktury — rodiny, spolky, farnosti, instituce občanské společnosti —, aby některé věci požadované dnes takřka výlučně po státu přešly zpět do širší společenské agendy. (Nadějný je v tomto směru například návrh, aby dospělé děti měly možnost část svého sociálního pojištění přesměrovat na důchod svým rodičům, což by mohlo posílit rodinné vazby.) Nebo přemýšlet o tom, zda místo automatického budování domovů důchodců raději více nepřispívat charitám či přímo dětem, aby se o své staré rodiče staraly doma.

Je také třeba se cíleně zaměřit na vzdělání, podporovat neideologické myšlení a zbavit se některých vžitých stereotypů. Není v pořádku, že studenti často vůbec nepřemýšlejí nad možnostmi, že by stát také leccos dělat nemusel, jako tomu bylo v dřívějších dobách, a že by naopak měl dělat něco, co nedělá. Již na školách je třeba například polemizovat se zažitými představami, že v procesu vzdělávání má společenský (státní) zájem přednost před představami rodičů a svobodných odpovědných občanů.

2. Zahajme antibyrokratickou revoluci

V České republice je nutné provést důslednou, plošnou antibyrokratickou revoluci. Stát tu nesmí být od toho, aby zaváděl nové a nové regulace, aby kladl na zaměstnance, lékaře, učitele, firmy či drobné živnostníky absurdní a zbytečné administrativní nároky a následně je šikanoval neustálými kontrolami, postihy a pokutami. Musí naopak vytvářet podmínky pro rozvoj lidské kreativity a podnikavosti. Nebuďme defétističtí a netvrďme, že většinu zákonů a norem nelze zrušit. Prosaďme co nejrychlejší zrušení nejhorších drakonických opatření socialisticko-populistické vlády.

V boji s byrokracií neútočme na úředníky, kteří většinou za nic nemohou. I oni jsou často oběťmi metastázujícího obludného systému. Útočme na normy, na právní základ úřednické činnosti, který je nutné změnit. Zrušme zakonzervování státní správy, aby byla otevřená i pro úspěšné a schopné lidi z jiných sektorů společenského života.

Stát tu nesmí být od toho, aby zaváděl nové a nové regulace a šikanoval. Musí naopak vytvářet podmínky pro rozvoj lidské kreativity a podnikavosti.

Nepřijímejme bezmyšlenkovitě, či dokonce neposilujme ideologická a byrokratická nařízení, která přicházejí z Bruselu. Naučme se je spíše oslabovat a některým efektivně vzdorovat. Zaveďme princip, že každá nová regulace může být přijata pouze za předpokladu, že jiná bude zrušena. Zavádějme jen skutečně nutné a promyšlené zákony a normy, jejichž plnění budeme umět vymáhat.

Prosaďme omezení nekoordinovaných kontrol z různých státních úřadů a institucí, stejně jako snížení sankcí za drobné přestupky. Trestejme tvrdě vážné prohřešky spojené s daňovými úniky a osobním obohacováním, nikoli drobné chyby a opomenutí. Při zavádění digitálních technologií do veřejné správy dbejme na to, aby vedly ke zjednodušení každodenního života a minimalizaci nároků na občany ze strany státu, nikoli k jejich přesnému opaku, k neoprávněnému sledování, represi a uvalování nových povinností. Zabraňme sběru citlivých dat, soukromých i ekonomických, která lze snadno zneužít.

Sedm kroků ke svobodě

3. Posilujme politické stranictví

Politické strany jsou z hlediska demokracie nenahraditelné společenské instituce, které vytvářejí páteř občanské společnosti, jsou její součástí i nástrojem. Je tragickým nepochopením, když jsou stavěny (nebo se samy staví) do opozice k občanské společnosti. I zde jsme se v minulosti dopustili řady chyb, a to na obou stranách pomyslné (ale nesmyslné) barikády. Pokud se politické strany dehonestují a když neplní své funkce, ohrožuje to celou společnost. Posílení politického stranictví je nutné, i když je to samozřejmě běh na dlouhou trať.

Zachovejme koncepci politického stranictví jako pravo-levého ideového střetu, který nikdy neztratil svůj význam. Přes dílčí proměny v rámci specifické společenské a historické konstelace bude řešení lidských problémů vždy postaveno buď na preferenci svobody a odpovědnosti za vlastní život, či naopak na volbě centrálního dirigismu, přerozdělování a státem vyměřených sociálních jistot. To se týká nejen politiky celostátní, ale do značné míry politiky místní či regionální, i když tam ideové střety mohou být na první pohled méně viditelné.

Vraťme stranám vědomí celospolečenského přesahu dobrovolných společenství podobně smýšlejících lidí, které spojuje obdobný názor na řešení aktuálních problémů.

Buďme velmi opatrní v prosazování prvků přímé demokracie a rozšiřování počtu přímo volených orgánů, které často otevírá až příliš široké pole demagogii. Varováním by pro nás mělo být nesystémové zavedení přímé volby prezidenta.

Budujme politické strany nikoli jako ad hoc exkluzivní kluby, ale jako trvalé a masové struktury. Vraťme jim vědomí celospolečenského přesahu dobrovolných společenství podobně smýšlejících lidí, které spojuje obdobný názor na řešení aktuálních problémů. Strany musejí být institucemi s celostním pohledem na společenský život. Pokud jsou postavené pouze na dílčích, i když třeba důležitých tématech (např. téma ochrany životního prostředí), nebo dokonce na pocitech (např. pocit všudypřítomné korupce nebo špinavosti tradiční politiky), jsou pouhými karikaturami stran, byť by dosáhly jistého volebního úspěchu.

Trvejme na tom, aby se uvnitř jednotlivých stran důsledně uplatňovaly demokratické principy. Politické strany — a tím méně stát! — jednoduše nelze řídit jako firmu. Ve stranickém systému nemají co pohledávat lidé, kterým jde pouze o uskutečnění osobních zájmů, což je dnes bohužel tristní realita personifikovaná Andrejem Babišem a jím ovládaném hnutím ANO. Politické strany nemohou být stranami jednoho muže či ženy.

4. Nestyďme se hájit české národní zájmy

Často kritizovaný obrat „české národní zájmy“ by neměl být tabuizovaným a kritizovaným slovním spojením, které bychom se v době politické korektnosti měli bát používat. Neměli bychom se stydět ani za výrazy jako národ či vlastenectví. Naopak — pokud chceme být demokraté, idea vlastenectví je tím nejpřirozenějším, co se s demokratickými myšlenkami pojí. Spojení demokratického smýšlení a vlastenectví bychom se v politických a společenských diskusích a aktivitách neměli bát dávat najevo.

České národní zájmy je dnes možné pojmenovat takto: v oblasti vnitrostátní zabezpečit demokratický vývoj a občanské svobody jednotlivce, což aktuálně znamená především zabránit oligarchizaci české politiky a neblahému propojení politické, hospodářské a mediální moci. V oblasti zahraniční politiky co nejlépe prosazovat naše bezpečnostní zájmy v rámci NATO a ekonomické a jiné zájmy v rámci Evropské unie (za současného prosazování demokratizace a debyrokratizace jejích struktur). Za český národní zájem je možné považovat i hájení transatlantických vazeb a úzkou spolupráci Evropy se Spojenými státy. Vzhledem ke geopolitickému postavení České republiky je třeba zvláštní ostražitosti k vývoji Ruska a jeho obnovujícím se imperiálním ambicím.

Pokud chceme být demokraté, idea vlastenectví je tím nejpřirozenějším, co se s demokratickými myšlenkami pojí.

Prosazování českých národních zájmů musí být spojeno s určitou odvahou. Menší středoevropské země, jako je Česká republika, by měly být obezřetné, když jim politika Evropské unie nebo jednotlivé silné evropské státy chtějí ve svém vlastním zájmu cokoli vnucovat. Například v kauze společných přistěhovaleckých kvót je evropské odvolávání se na potřebnou solidaritu falešné a zavádějící. Nepřijatelné jsou i některé jednostranné kroky silných hráčů, například Německa, jejichž nezodpovědná politika ovlivňuje i další evropské země. Takové postupy je třeba kritizovat a aktivně jim čelit.

5. Posilujme naši i evropskou bezpečnost

Česká společnost je takřka homogenní, což je výhoda draze vykoupená mimo jiné i desetiletími izolovaného života za ostnatým drátem komunistického tábora. Máme na evropské poměry přísná imigrační pravidla a je v našem zájmu, aby podobně přísná byla i azylová politika v ostatních zemích Evropské unie. Z toho musí vycházet naše zahraniční politika a nekompromisní postoj ve všech debatách a jednáních v rámci EU. Rozhodně ničemu nepomůže moralistní okřikování odpůrců a kritiků masové, převážně ekonomické migrace a jejich obviňování z fašismu, nacismu či xenofobie, jak se dnes často děje.

V případě ohrožení či eskalace situace se nebojme udělat další rozhodné kroky, i když se setkají s nesouhlasem a kritikou jiných evropských zemí. To, že je Česká republika bezpečnou zemí a že je zde imigrantů z rizikových oblastí poměrně málo, ještě neznamená, že to tak bude navždy. Posilujme proto spolupráci a koordinaci migrační politiky v rámci Visegrádské čtyřky a případně dalších středoevropských zemí. Je třeba si uvědomit, že migrační vlny nemusejí přicházet pouze z jihu, ale i z východu. Přestože prozatím odezněla mediální pozornost věnovaná Ukrajině, nemůžeme zapomínat na problémy této politicky i ekonomicky nestabilní země, kde se v budoucnu mohou dát do pohybu miliony obyvatel.

Máme na evropské poměry přísná imigrační pravidla a je v našem zájmu, aby podobně přísná byla i azylová politika v ostatních zemích Evropské unie.

V rámci EU prosazujme zejména aktivní potírání rozbujelého pašeráctví a morálně odporného obchodu s lidmi, které posilují migraci a eskalují humanitární krizi. Proti pašerákům a jiným obchodníkům s lidským neštěstím je třeba uplatňovat politiku nulové tolerance, tvrdě proti nim zasáhnout „v terénu“ a při dopadení je přísně trestat. Situaci by mohla zlepšit i obsáhlá informační kampaň vysvětlující rizika nelegální migrace, a to jak v zemích, odkud migranti přicházejí, tak mezi těmi, kteří se již v EU usadili a lákají sem své známé.

Udělujme v Evropě azyl pouze lidem skutečně potřebným či pronásledovaným ve své vlasti, nikoli všem ekonomickým běžencům. Přijímejme pouze migranty respektující a dodržující naše zákony, tedy ty, kteří požádají o naši ochranu předem stanovenou formou a na předem určených místech. Odmítejme všechny, kteří se do Evropy dostali ilegálním překročením schengenských hranic nebo neprokázali svou totožnost platnými doklady.

Větší finanční prostředky a pozornost soustřeďme zejména na pomoc lidem v uprchlických táborech blízko míst zasažených konfliktem, na dovybavení uprchlických táborů v chudších zemích, na vytvoření záchytných center za hranicemi schengenského prostoru. Humanitární pomoc je nezbytná, ale musí směřovat především za naše hranice, do postižených oblastí. Je rovněž třeba podporovat ty síly v islámských zemích, které chtějí s radikalismem aktivně bojovat. Možná je čas na nový Marshallův plán pro Sýrii a Irák, novou mezinárodní pomoc pro demokratické země, podobně jako v západní Evropě po druhé světové válce.

Sedm kroků ke svobodě

6. Mysleme svobodně — odmítněme politickou korektnost

Politická korektnost je neomarxistické inženýrství ničící přirozený jazyk a útočící na zdravý rozum. Navzdory své směšnosti dokáže negativně ovlivňovat společnost. Problematizuje dosud všeobecně akceptované pojetí univerzálního, neutrálního jazyka jako něčeho daného a obecně sdíleného. Politickou korektnost je nutné co nedůsledněji odmítnout. Pokud dnes nedokážeme poctivě a přesně pojmenovat existující problémy, jak potom můžeme věřit, že na ně dovedeme najít rozumné řešení?

Ideologie politické korektnosti vytváří umělé bariéry a střety ve společnosti. Neustálým vyhledáváním a podporou nejrůznějších skupin „obětí“ a stavěním jejich zájmů proti většině ničí soudržnost společnosti a podkopává rodinu jako její základní jednotku. Staví údajné oběti proti údajným utlačovatelům, neúspěšné proti úspěšným, barevné proti bílým, ženy proti mužům, děti proti rodičům. Snímá odpovědnost z jedince a přenáší ji na dominantní skupinu. Domnělé „oběti“ vede k tomu, aby ze svých problémů vinily ostatní, místo aby přemýšlely o tom, do jaké míry si za ně mohou samy. Odvádí je od odpovědnosti za svůj život, oslabuje tradiční systém motivace a snahu na sobě pracovat. Status „oběti“ se stává výnosným byznysem a není divu, že počet těch, kdo se cítí diskriminovaní, neustále narůstá.

Pokud dnes nedokážeme poctivě a přesně pojmenovat existující problémy, jak potom můžeme věřit, že na ně dovedeme najít rozumné řešení?

Důsledně proto odmítejme všemožné kvóty zaváděné ve jménu politické korektnosti v nejrůznějších sférách akademického, ekonomického a politického života, které diskriminují schopné a talentované příslušníky většinové společnosti. Agenda „pozitivní diskriminace“ ničí přirozenou konkurenci a upírá možnost prosadit se těm nejschopnějším, nejpracovitějším a nejvzdělanějším. Do vedoucích a prestižních pozic se tak mohou dostávat lidé pochybného intelektu a deficitní morálky, kteří by jinak neměli šanci.

Prostřednictvím různých urážlivých nálepek (rasista, sexista, machista, homofob, xenofob, nacionalista) se politická korektnost snaží vyvolat pocity viny u příslušníků většiny. Znemožňuje racionální diskusi a cíleně útočí nikoli na racionální, nýbrž na citovou stránku lidské psychiky, čemuž mnoho lidí snadno podlehne. Vede rovněž k hrozivé degradaci vzdělání, k neschopnosti studentů myslet jinak než v předem stanovených šablonách. Namísto toho, aby byli vedeni k samostatnému myšlení a inspirováni k racionálnímu přezkoumávání existujících problémů, vštěpuje se jim konformita a jsou násilně opravováni, pokud dospějí k údajně „nekorektnímu“ závěru. V hlavních agendách politické korektnosti (zkoumání rasy, genderu, sexuální orientace) jsou pod ostrým ideologickým dohledem i vyučující, jež si musejí dávat velký pozor, aby náhodou nevyslovili špatný názor.

Začněme znovu pojmenovávat věci pravými jmény. Být „politicky korektní“ znamená mlčet či alespoň eufemisticky mlžit ohledně nepohodlných problémů a příčin jejich vzniku, k obcházení konkrétních řešení. To následně vede k radikalizaci určité části společnosti a vyhrocování postojů, přiživování atmosféry konspirace a šíření nejrůznějších spikleneckých teorií. Potlačování svobody slova, mlžení, vyčkávání a neřešení zjevných problémů prohlubuje propast mezi politickými představiteli a veřejností, která je v mnoha případech blíže realitě a dochází k soudnějším, ideologií nezatíženým závěrům. Výsledkem je únava a znechucení z politiky, které dnes pociťujeme nejen u nás, ale i v celé Evropě, a často také podpora nebezpečných alternativ k politickému systému parlamentní demokracie.

7. Buďme aktivní a pozitivní — nepropadejme skepsi a negativismu

Nenechme se otrávit dílčími prohrami a neúspěchy. Zasazujme se aktivně o kvalitní život v naší zemi. Stojí to za to. Není pochyb, že z hlediska vnější i vnitřní bezpečnosti, absence přírodních katastrof či jiných nebezpečí, krásou krajiny a mírného podnebí je Česká republika takřka ideální zemí k životu. Přidáme-li k tomu náš lidský potenciál, který dokládají technické a inovativní úspěchy a skvělé kulturní a ekonomické výkony z naší historie, máme k dispozici všechny podmínky pro kvalitní život.

Vzpomeňme opět na naše očekávání po roce 1989. Je nejvyšší čas probudit se z letargie a vrátit se k této pozitivní energii.

Zkazit si to můžeme především sami — malou sebedůvěrou či skepsí; pasivním spoléháním se na stát, nadáváním na své sousedy či velmoci; byrokracií a státními regulacemi každého našeho nadechnutí; velkými očekáváními od všech ostatních, ale hlavně ne od sebe; malou osobní aktivitou… Předpoklady k dobrému životu máme v České republice velké. Vzpomeňme opět na naše očekávání po roce 1989: na obrovský gejzír uvolněné energie, podnikavosti a snahy, které posunuly naše životy i osudy celé naší vlasti o velký kus dopředu. Je nejvyšší čas probudit se z letargie a vrátit se k této pozitivní energii, k víře v možnost změnit vlastním úsilím věci k lepšímu.

Kniha Manifest čtyř vychází ve spolupráci s Pravým břehem v nakladatelství Barrister & Principal Publishing.