Kritika nového papežského dokumentu o migraci

Od velké migrační vlny v roce 2015 již uplynulo hodně času, zaznělo mnoho argumentů a vyzkoušelo se několik cest k řešení. Papež a jeho úřad vydali prohlášení, které nejen ignoruje složitost a komplexnost dosavadního vývoje, ale ve svých důsledcích může paradoxně přispět ke zhoršení stávající situace.

Úřad papeže Františka věnující se migraci vydal 21. srpna 2017 nový dokument, který se ve čtyřech oblastech a dvaceti bodech vyjadřuje k problému migrace. Jedná se o problematický text. Jistě lze vyzvednout papežovu starost o důstojnost člověka i o konkrétní osudy jednotlivců, kteří jsou v posledních letech vystaveni mnohým nebezpečím a strádáním. O to více, že se tíživá situace dotýká žen a dětí, které má papež zvláště na mysli, a to dlouhodobě. Na druhé straně se zdá, že jde o dokument, který se nevěnuje složité otázce ve všech jejích rozměrech.

První teze dokumentu:

Přijímat migranty v současnosti znamená především nabídnout širší možnosti bezpečného a legálního vstupu do cílových zemí. Pro nejzranitelnější lidi by mohly být otevřeny humanitární koridory. František uvádí, že osobní bezpečnost má přednost před bezpečností národní. Migrantům žádajícím o azyl a uprchlíkům je nutné zajistit osobní bezpečnost a základní služby. Podle papeže je vhodné také preferovat jiná řešení než detenci pro ty, kdo překračují hranici bez povolení.

Protiargumenty: Otevřená a „přijímací“ politika se neosvědčila, jak ukázala nutnost reálnější politiky (problematická smlouva Německa s Tureckem) a konkrétního jednání zemí na národní úrovni (Maďarsko). Stavět osobní bezpečnost proti bezpečnosti národní nedává smysl: státy mají povinnost ochraňovat také osobní bezpečnost svých občanů. Detence je sice problematická a stav i vybavení detenčních míst je třeba zlepšovat, žijeme však v reálném světě, kde dokonalá řešení neexistují. Obdobně nepožadujeme například zrušení žalářů, pouze jejich humanizaci. Politika naprosté otevřenosti se ukazuje jako kontraproduktivní: vede k tomu, že přibývá jak nelegálních migrantů, tak pašeráků lidí. Je principiálně chybné nerozlišovat žadatele o politický azyl a ekonomické migranty, i když je pravda, že se v praxi toto odlišování provádí obtížně. Obtížné však ještě neznamená nemožné.

Druhá teze dokumentu:

Chránit migranty a uprchlíky pak znamená bránit jejich práva a důstojnost, nezávisle na jejich statusu migrantů. To začíná již v jejich rodné zemi, kde je potřeba podávat pravdivé informace a chránit uprchlíky před ilegálními organizacemi. Ochrana má pokračovat v cílových zemích zajištěním vhodné konzulární péče, práva mít v držení dokumenty osobní totožnosti, rovného přístupu ke spravedlnosti, možnosti otevřít si bankovní konto a alespoň minimálním zajištěním životních potřeb.

Protiargumenty: V rodných zemích migrantů je třeba se předně starat o to, aby v těchto zemích vládla spravedlnost, alespoň v minimálním rozsahu. „Pravdivými informacemi“ je zapotřebí rozumět také informace, které vedou k tomu, aby migranti, kteří neprchají v důsledku válečného konfliktu či humanitární katastrofy, ale pouze s vidinou lepšího života v Evropě, zůstávali ve svých zemích a snažili se tam zlepšit podmínky. Tak to také ostatně dělají i někteří církevní představitelé v afrických zemích, což lze ocenit. Důraz na práva migrantů nemůže být uváděn bez povinností, k nimž patří především povinnost respektovat právní systém „cílových zemí“, což si papež jistě uvědomuje. Právní systém se ostatně týká především podmínek k udělování azylu, které by měly být spíše zpřísněny v důsledku špatné bezpečnostní situace v Evropě. Výraz „minimální zajištění životních potřeb“ zní velmi rozumně, pokud bychom neznali praxi a důsledek státních podpor poskytovaných v Německu a ve Švédsku.

Politika naprosté otevřenosti se ukazuje jako kontraproduktivní: vede k tomu, že přibývá jak nelegálních migrantů, tak pašeráků lidí.

Třetí teze dokumentu:

Podpora migrantů spočívá ve vytvoření takových podmínek seberealizace, aby se mohli rozvíjet ve všech lidských dimenzích podle vůle Stvořitele. Patří sem právo vyznávat náboženství a mít možnost pracovat, učit se jazyk a osvojovat si aktivní občanství. Jelikož rodina hraje zásadní roli, je nutné podporovat scelování rodin, včetně prarodičů, sourozenců a vnuků či vnuček.

Protiargumenty: Seberealizace nespočívá pouze v právech, ale v tomto případě v přizpůsobení novým podmínkám života v cizích zemích. Dokument nezohledňuje současnou složitou situaci, pro niž je typické, že mnoho migrantů k přizpůsobení přistupuje liknavě nebo selektivně. Celkově tato teze působí velmi naivně – jako by papež neviděl realitu evropské etnické i náboženské ghettoizace, neochotu mnoha migrantů učit se jazyku a právním zvyklostem přijímajících zemí, vytváření zón s vlastním právem, problémy ve třetí generaci migrantů a jejich politickou radikalizaci. Rodina je samozřejmě jádrem společnosti, tomu ovšem zčásti odporuje současná politika EU v prosazování kvót, které jsou ideologickým, nikoli přirozeným nástrojem k řešení citlivých otázek, které má na mysli papež. Proč papež neprotestuje proti chybně chápané solidaritě prosazované EU?

Čtvrtá teze dokumentu:

Integrace neznamená, že by měl migrant či uprchlík zapomenout na vlastní kulturní identitu. „Kontakt s druhým člověkem vede spíše k objevení jeho ‚tajemství‘, otevření se mu a přijetí jeho dobrých aspektů. Tak se přispěje k většímu vzájemnému poznání,“ píše František. Zdůrazňuje proto potřebu „podporovat všemi způsoby kulturu setkávání“ a vyměňovat si příklady dobré praxe integrace.

Protiargumenty: Jistě, na obecné rovině je možné přitakat, méně však již v konkrétních migračních procesech. Integrace znamená promyšlenou strategii na úrovni národních států (v rámci jejich národních specifik) i na úrovni mezinárodně působících organizací. Tato integrace nespočívá pouze ve „vzájemném poznávání“, ale především v důkladném a namáhavém poznávání základních politických a kulturních symbolů konkrétní přijímající země, což je primárně záležitost a starost budoucích příjemců azylu. A není to záležitost vůbec snadná z toho důvodu, že migranti jsou často ze zcela jiného prostředí a integrace vyžaduje nejen jejich ochotu, ale dlouholetou a vytrvalou snahu o integraci. Je také s podivem, že papež jakožto náboženský představitel více neanalyzoval islám coby jednu z možných překážek plynulé integrace v sekularizované Evropě, a zejména problematiku islamismu, která celou otázku migrace a integrace výrazně komplikuje.

Je s podivem, že papež jakožto náboženský představitel více neanalyzoval islám coby jednu z možných překážek plynulé integrace v sekularizované Evropě.

Dokumentu není možné upřít dobrou vůli v řešení opravdu důležitého a bolestivého problému. Lidskou důstojnost je zapotřebí nejen připomínat, ale i konkrétně chránit. Některé výzvy dokumentu je tudíž možné a dokonce nutné akceptovat. Na druhé straně se zdá, že se jedná o text jednostranný a do značné míry naivní. Odvolává se sice na relevantní náboženské texty, nezohledňuje však mnoho reálných situací souvisejících s migrací. „Jednostrannost“ lze vidět především v tom, že papež sice soucítí se strádajícími migranty (což je velmi lidské a velmi křesťanské), na druhé straně však jeho pohled nezachycuje vliv politiky přílišné otevřenosti na ohrožení bezpečnosti obyvatel evropských států, a tedy jejich utrpení při teroristických útocích, u nichž je prokazatelná souvislost s nenávistí nově příchozích nebo domácích neasimilovaných radikálů.

Zdá se dokonce, že v některých aspektech jde o dokument, který znejišťuje tradiční chápání úkolů a povinností státu – a to na úkor současné „lidskoprávní agendy“. Zdůrazňovat práva migrantů je jistě možné a v mnoha případech žádoucí. Není však možné pominout práva občanů jednotlivých evropských zemí, kteří jsou migrací ohroženi, zejména ve své bezpečnosti. K tomu, aby se migrace začala úspěšně řešit, jsou spíše zapotřebí jasná azylová kritéria, omezení ekonomické migrace na naprosté minimum, politický tlak na změnu režimů v postižených zemích, politický tlak na bohaté muslimské země, humanitární pomoc přímo v postižených zemích. Přitom není možné pominout práva a povinnosti (evropských) států a jejich obyvatel. O ničem takovém ovšem papežův dokument důkladně nepojednává, což je škoda.

Od velké migrační vlny v roce 2015 již uplynulo hodně času, zaznělo mnoho argumentů a vyzkoušelo se několik cest k řešení. Papež a jeho úřad vydali prohlášení, které nejen ignoruje složitost a komplexnost dosavadního vývoje, ale ve svých důsledcích může paradoxně přispět ke zhoršení stávající situace.

Závěrečná poznámka

Kritizuji současného papeže jako člen římskokatolické církve. Pokud by se to někomu zdálo zvláštní, rád bych podotkl toto. Věřím a vyznávám, že je papež neomylný podle nauky prvního vatikánského koncilu, schválené 18. července 1870 většinou koncilních otců, i když údajně nad jejich hlavami zuřila bouře a blesk stíhal blesk. Neomylnost se však vztahuje pouze na vyjádření „ex cathedra“, kdy papež mluví jako učitel a nejvyšší pastýř, aby poučil církev o víře a mravech (vyhlášení dogmatu). Na kritizovaný dokument se samozřejmě tento výměr nevztahuje. I tak se nechám rád poučit, pokud některý z mých protiargumentů bude shledán chybným či neadekvátním.

Kontexty

Článek naleznete v aktuálním čísle revue Kontexty (4/2017), které právě vychází.

Jiří Hanuš

Historik a editor
Všechny články autora