Evropská unie: Titanic, který jde nevyhnutelně ke dnu

Evropská unie není nepotopitelná, píše expertka na mezinárodní politiku Martina Heranová. Nespravedlivá struktura a dvojí standardy uvnitř unie znamenají riziko pro Českou republiku. Ačkoli je řada z nás většími optimisty, věříme v nutnost reformy EU. Tímto článkem proto otevíráme debatu, k níž se ještě několikrát vrátíme.

Po desetiletí prosazovaná myšlenka evropské jednoty postavená na ideálech mírového soužití evropských národů a vnímaná jako způsob pro překonání rozdílů, které by se mohly stát zárodkem možných konfliktů, se dostala do vážné krize. Na jejím základě stvořený projekt Evropské unie se ukazuje jako neschopný obstát při střetu s globálními bezpečnostními výzvami, jejichž počet v dnešním světě s postupujícími změnami mezinárodního řádu a posuny v rovnováze sil neustále narůstá. Nedokáže čelit vnějším tlakům, protože se stal neakceschopným „byrokratickým molochem“, který nelze řídit a jehož vnitřní soudržnost je vystavena pnutí, které nemůže dlouhodobě ustát. Evropská unie není „nepotopitelná“, stejně jako nebyl Titanic. Přestože hudba stále hraje dál, loď jde ke dnu a je jen otázkou, kolik jí ještě zbývá času.

Zájmy velmocí a přehlížení problémů

Idealistické představy o vytvoření jednotné mírové Evropy od počátku narážely na národní zájmy jednotlivých zemí, které při formulaci společných politik vždy sledovaly především vlastní cíle. Tím do základů projektu evropské integrace vetkly nestabilitu, která při vnějších otřesech ohrožuje jeho samotnou existenci. Hlavní roli při budování Evropské unie a jejím směřování hrály a nadále hrají jen dvě evropské velmoci – Německo a Francie. Ty si po léta vzájemně podporují své iniciativy odrážející jejich partikulární zájmy a proces evropské integrace tak přeměnily v oboustranně výhodný obchod k podpoře svých vlastních domácích i zahraničněpolitických cílů.

Výrazem těchto zájmů se stala i Francií prosazovaná Společná zemědělská politika a Německem ovládaná Evropská měnová unie. Zatímco podoba zemědělské politiky EU odráží již od 60. let minulého století zájmy Francie na ochranu jejího zemědělského sektoru a podporu zajištěného odbytu jeho produkce jak v rámci unie tak mimo ní, kontrola měnové politiky EU se na přelomu tisíciletí ocitla pevně v rukou Německa kladoucího důraz na měnovou stabilitu zajišťující snazší umisťování jeho průmyslové produkce na evropském i globálním trhu a tím i jeho trvalý hospodářský rozmach. Primární sledování politických zájmů však přináší negativní efekty v podobě nesystémových řešení a obcházení stanovených pravidel. Výsledkem je distorze trhu jako v případě zemědělské politiky nebo nekontrolovatelné zadlužování některých členů jako v případě eurozóny.

Problémy, které byly v době hospodářského vzestupu přehlíženy, se však s příchodem krizí stávají fatálními. Přerozdělovací procesy, na kterých se některé státy staly závislými a bez nichž by rozvoj vybraných domácích odvětví i celých regionů nebyly schopny vůbec zabezpečit, začaly narážet na své limity. Zásadním způsobem se vymstilo i po léta ignorované nedodržování maastrichtských kritérií v rámci eurozóny. Jejich opakované porušování řadou států nebylo nikdy sankcionováno, nehledě na problematické přijetí Řecka, které podmínky pro vstup splnilo jen na základě zmanipulovaných statistických údajů. Tlak na sanování ekonomik zemí, které se v době finanční krize dostaly do problémů především díky předchozí nezodpovědné politice svých vlastních vlád, pak negativním způsobem ovlivnilo i vztahy mezi členy eurozóny, kdy za chyby jiných museli s odkazem na solidaritu zaplatit i ti odpovědní, dodržující přijaté závazky i za cenu velkých domácích obětí v podobě nepopulárních restriktivních opatření.

Dvojí standard

Právě problémy eurozóny poukázaly v plném světle také na další skutečnost, a to na existenci dvojích standardů v rámci EU. Zatímco starším členům unie je leccos tolerováno, nováčkům z východu není odpuštěno nic. Příkladem budiž již výše zmíněné Řecko a jeho neoprávněný vstup do eurozóny v roce 2001 konfrontovaný na druhé straně s odmítnutím připojení Litvy v roce 2007 kvůli překročení kritéria inflace o pouhou 0,1%. Tento rozdílný přístup k plnění závazků se stal zásadním rovněž v případě migrační krize, kdy členové schengenského prostoru byli vystaveni zvýšenému tlaku na zajištění ochrany vnějších hranic EU. Na jedné straně se tak opět ocitlo Řecko, neschopné ohlídat a adekvátním způsobem zabezpečit své hranice tvořící současně hranice EU, a na druhé Maďarsko, které v zájmu dodržení svých závazků přistoupilo k posílení zabezpečení vnější hranice EU formou výstavby plotu na svých hranicích se Srbskem. Opět se tak ukázalo, že vstup Řecka do schengenského prostoru v roce 2000 nebyl doprovázen stejnými požadavky na zajištění vnější hranice EU, které musely splnit nové členské státy při rozšíření schengenské zóny v roce 2007 v souvislosti s obavami ohledně jejich připravenosti chránit hranice EU na východě.

Nízkou odolnost Evropské unie čelit vnějším krizím jen podtrhuje dlouhodobá nefunkčnost Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která není schopna adekvátně reagovat na bezpečnostní výzvy v blízkém i vzdálenějším sousedství, což opětovně potvrdila jak krize na Ukrajině, tak v Sýrii. EU se nepodílí na jejich řešení, to je zcela v rukou velmocí, které ani nadále nebudou chtít přenechat tuto roli unijním institucím a vzdát se v těchto teritoriích prosazování svých národních zájmů, pro něž by jen těžko v rámci EU získávaly nezbytnou podporu a pochopení. Společné obranné kapacity jsou pak již zcela v rovině zbožných přání. Evropské země nejsou schopny již několik let zabezpečit svou vlastní obranu, jejich výdaje a investice v této oblasti jsou dlouhodobě poddimenzované a v případě ohrožení zcela spoléhají na vojenské síly Spojených států amerických jako hlavního garanta bezpečnosti a stability v Evropě v rámci jimi vedené Severoatlantické aliance.

Nelze se proto divit, že současná situace posiluje uvnitř Evropské unie odstředivé tendence. Počet nespokojených zemí stoupá a odchod prvních z nich je jen otázkou času. To, že v jejich čele stojí právě Velká Británie, není žádným překvapením. Své výhrady k fungování EU nikdy neskrývala, její kritické názory však nebyly brány v potaz. Odmítá proto hrát nadále v tomto spolku „třetí housle“ a podřizovat se diktátu Německa a Francie. Červnové britské referendum o setrvání v EU tak ukáže, jak rychle půjde Evropská unie ke dnu nebo zda se ještě chvíli udrží nad hladinou.       

Budoucnost České republiky

Upadající schopnost Evropské unie plnit svou funkci základního stabilizačního faktoru při udržování mírového uspořádání v Evropě staví Českou republiku před volbu, jak se s touto skutečností vypořádat. Je více než zjevné, že další krize již stávající evropský projekt nebude schopen ustát. Česká republika musí proto hledat alternativní řešení, které by jí zajistilo zachování její suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti i do budoucna. V opětovně regionalizované Evropě nemůže obstát sama, své životní zájmy si může zajistit jen v rámci spojeneckého bloku, s partnery sdílejícími podobný pohled na existující bezpečnostní hrozby a způsob, jak jim čelit. Poslední vývoj znovu potvrdil, že takovým řešením může být jedině středoevropské spojenectví zemí Visegrádské skupiny rozšířené o další stejně smýšlející země regionu s podobnou historickou zkušeností a osudem, po staletí usilující o zachování své národní identity v prostoru mezi Německem a Ruskem.

Česká republika musí být připravena se nalodit na záchranný člun, pokud to neudělá včas, utopí se ve víru geopolitických změn a otřesů, které po rozpadu Evropské unie kontinent nevyhnutelně zasáhnou. Vybudování užší regionální koalice zemí mezi Baltským a Černým mořem je v jejím bytostném zájmu a jedinou šancí na přežití v nadcházejícím období nestability doprovázejícím utváření nového mezinárodního uspořádání.      

Martina Heranová

Expertka Občanského institutu, bývalá diplomatka specializující se na mezinárodní bezpečnost a region střední a východní Evropy
Všechny články autora