Ekonom a pirát

Ekonom, politik a publicista Janis Varufakis napsal knihu „A slabí trpí, co musí?“ s podtitulkem „Jak Evropa přísnosti ohrožuje světovou stabilitu“. Čeští čtenáři by ji měli číst obzvlášť pozorně.

Nespornou výhodou Varufakisových názorů je jeho znalost problematiky. V otázkách ekonomických, ale i historických překračuje obzor mnohých jiných europolitiků. Jeho zřejmou nevýhodu oproti tomu představuje jeho zajetí špatnými levicovými principy, které upřednostňují jakýsi celek před zájmy jedinců.

Základní myšlenkou knihy je ospravedlnění role Řecka v evropské krizi. Ta prý nebyla způsobena napjatými vztahy mezi Německem a Řeckem, kdy si Řekové půjčovali bezstarostně peníze a Němci jim je ochotně vydávali. Příčinou krize byla společná měna euro a Varufakis nám nabízí historické vysvětlení jeho potíží.

Krize odstartovala v roce 1971, kdy prezident Nixon upustil od Brettonwoodského systému, či jinak řečeno vyloučil Evropu ze zóny, která byla fixována na dolar. Tato volba byla nevyhnutelná, jelikož řešení, které se odhlasovalo v Bretton Woods v roce 1944, bylo krátkozraké a předpokládalo americkou dominanci světa, která je z dlouhodobého hlediska neudržitelná.

Řešení: Přerozdělovat!

Varufakis lituje, že se v roce 1944 americké vedení nerozhodlo pro Keynesův plán, který spočíval ve vytvoření společné měny Bancor, která by nebyla v moci žádné země. Toto řešení by bylo více rovnostářské, protože Amerika by ztratila své výsadní postavení. Výhoda tohoto řešení by pak spočívala v lepším využití hospodářských přebytků, které by se automaticky přerozdělovaly do chudších regionů.

Toto je důležitý bod pro pochopení Varufakisova myšlení: kritizuje špatné přerozdělování bohatství, ale ne z principiálního hlediska. Ve skutečnosti je velkým zastáncem přerozdělování. V každém případě jsou podle něj viníky krize politikové bohatých zemí, protože špatně rozdělují přebytky. Výhodou Bancoru by bylo danění bohatých zemí s hospodářským přebytkem. Takto získaná daň by pak sloužila jako fond pro země deficitní, kterým by hrozilo, že se dostanou do dluhové pasti.

S Varufakisovou strategií přišel už kdysi dávno německý filosof Friedrich Nietzsche, který viděl jedinou možnost, jak by mohli slabí porazit silné: Tak, že jim vnutí pocit viny.

S Varufakisovou strategií přišel už kdysi dávno německý filosof Friedrich Nietzsche, který viděl jedinou možnost, jak by mohli slabí porazit silné: Tak, že jim vnutí pocit viny. Tím silní přestanou být silní a stanou se nástrojem slabých. Je přirozené, že silní pomáhají slabým, jenomže tato pomoc nesmí být vynucená. Varufakisovo vidění světa je navíc značné manichejské: silní jsou zlí, protože jsou zkrátka silní, a slabí jsou dobří prostě proto, že jsou slabí.

Ale co když je to tak, že země s větším hospodářským přebytkem jej dosáhly vlastní prací a lepší demokratickou kontrolou, zatímco deficitní země jsou v deficitu právě kvůli vlastnímu špatnému hospodaření a zkorumpovanosti svých politiků? Řecku patří 66. místo v současném žebříčku Transpency International, zatímco kritizované Spojené státy jsou na 18. Německo, úhlavní řecký nepřítel, se nachází na poslední příčce top deseti nejméně zkorumpovaných zemí.

Útok na mainstream zleva

Dalším znakem Varufakisova myšlení je podpora globalizace, což sám potvrzuje tím, že preferuje řešení prostřednictvím Bancoru (společné globální měny) před jinými plány. Nejedná se však o podporu současné mainstreamové globalizace, ale globalizace, která bude upřednostňovat rovnost. Jinak řečeno, ústup Ameriky z jejího privilegovaného postavení. Tento znak je důležitý, protože vysvětluje velký rozdíl mezi ním a těmi pravicovými či nacionálními silami, které si také dělají nárok na to být antisystémové.

Tento jev lze pozorovat i na české scéně, v nevraživosti mezi Piráty a Okamurovci, přestože obě strany bojují proti současnému systému, který považují za zkorumpovaný, nespravedlivý a nevýhodný pro slabé jedince.

V českém prostředí by Varufakis mohl mít nejblíže příznivcům Pirátů.

Varufakisovy myšlenky nesporně zajímají mladé lidi, kteří hledají alternativu vůči mainstreamovému myšlení, mimo jiné proto, že je dokáže srozumitelně komunikovat. Je blízký všem, kdo by rádi vyslyšeli dnešní rozšířené volání po změně v Evropě. Těm, kteří trpí následky nespravedlivého globalismu, ale zároveň chtějí budovat novou otevřenou evropskou společnost. Ve Francii mu bylo nejblíže hnutí Nuit debout, které minulý rok přímo podpořil svojí účastí na protestních shromážděních na Place de la République.

V českém prostředí odhaduji, že by Varufakis mohl mít nejblíže příznivcům Pirátů. Obě hnutí se označují za apolitická a chtěla být univerzální, ale v důsledku je můžeme označit za silně levicová. Ve Francii to potvrdily i činy: když sem přišel Alain Finkielkraut, aby rozpoutal diskuzi, byl okamžitě napaden a výkřiky „fašisto“ mu bylo znemožněno vůbec začít diskutovat. Ale možná jsou jen čeští Piráti sami sobě nečitelní a je těžké rozeznat jejich politické hodnoty a názory na světové dění. Možná nás ještě překvapí.

Matěj Široký

Autor přednáší filozofii ve Francii a v Česku, je spoluzakladatelem občanského sdružení Přátelé filosofie.
Všechny články autora