Čtyři promarněné roky v kultuře

Oblast kultury byla v programovém prohlášení současné vlády zastoupena pouze několika body. Z těch se navíc podařilo naplnit pouze ty, které jsou (v kontextu budoucnosti celého resortu) spíše marginální.

Byla přijata novela autorského zákona a novela zákona o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie. Ministr kultury ale nebyl schopen předložit (a natož prosadit) takovou verzi památkového zákona, která by přinesla pozitivní změnu do oblasti péče o hmotné kulturní dědictví. Hned na začátku svého úřadování naštěstí sám pochopil nesmyslnost proklamativního záměru zákona o kultuře. Rychle také vzdal myšlenku na vytvoření funkční alternativy k příspěvkovým organizacím.

Hledání ztraceného času

Rozpočet resortu a výdaje státu na kulturu se sice přibližují mytickému jednomu procentu rozpočtu, ale pouze pokud započítáme výdaje na církve a vyrovnání s nimi. Bez nich výdaje na kulturu stouply z 0,58 % v roce 2012 na celých 0,66 % za rok 2016. Tento a příští rok jsou na tom podobně, část navýšení ovšem vyplývá z růstu mezd zaměstnanců a z pořádání speciálních akcí k výročí založení republiky. Nominální rozdíl mezi výdaji z roku 2012 a 2016 tedy činí jen 1,37 miliardu korun. To je poněkud tristní zjištění, když uvážíme, že v roce 2012 teprve končila ekonomická krize.

Celkově se resort kultury potýká se stereotypním řízením a také s nedostatkem věcné představy o tom, jak by měl optimálně vypadat jeho rozvoj. Resort kultury se jako poslední de facto řídí přes dvacet let starými pravidly a právě teď, v době stability a příznivého ekonomického vývoje, byla největší šance na jejich transformaci. Tu však ministr zcela promarnil.

Daniel Herman nejvíc mluví, ale bohužel toho také má nejmíň co říci.

Pak je tu problém personální bídy a stagnace. Neschopnost rozumně dokončit velké akce, jako je revitalizace Klementina a vůbec péče o rozvoj Národní knihovny. Fungování Národního divadla, které je řízeno bez jednoznačné koncepce. Otazníky nad budovaným zázemím pro Národní filmový archiv a Památník národního písemnictví. Problémy při volbách členů mediálních rad. Na druhou stranu lze na těchto potížích najít něco pozitivního – neumím si představit, k jaké katastrofě by došlo, kdyby byl ministr nedej bože aktivní.

Je pravda, že po Pavlu Dostálovi je Daniel Herman první ministr kultury, který je pořád na očích, ale zároveň toho také udělal snad nejméně ze všech. A je pravda, že je to ministr, který nejvíc mluví, ale bohužel toho také má nejmíň co říci. Na jedné straně se veřejně staví za hodnoty demokracie a humanity, na straně druhé byl po celé funkční období politicky závislý na ministru financí Andreji Babišovi.

Twitter to nezachrání

Pokud lze na současném ministerstvu ještě něco ocenit, je to jeho využívání sociálních sítí. Výborný Facebook a vtipně vedený Twitter stojí za samostatnou zmínku. Ocenění zaslouží také to, že díky neochotě cokoli prosazovat MK asi jako jediné zásadně nepřispělo k nárůstu byrokracie v této zemi. A správné je zvýšení platů zaměstnanců v kultuře, i když na něm nenese zásluhu ministr, ale z větší části odbory a premiér.

Vždycky mě pak překvapí, že kulturní obci stačí, když se saturují dotační tituly ministerstva, ačkoli si resort nevytváří žádnou pojistku. Protesty bych očekával ve chvíli, kdy peníze jsou, ale nedělá se nic pro to, aby byly i příště. Takto si zas můžeme zahrát na „jogurtovou revoluci“, až zase nebudou.

Psáno pro Echo24, redakčně upraveno.

Marek Pokorný

Expert ODS pro kulturu
Všechny články autora