Chvála vlastenectví

Rozumná podoba vlastenectví, patriotismus, „pozitivní“ nacionalismus bez škodlivých příměsí, třeba bez nenávisti a opovržení k jiným národům. Takové vlastenectví není špatné ani zbytečné. Pokud někdo poukazuje jen na jeho negativní varianty, chybuje.

Není pochyb o tom, že se v moderní době dlouhodbě vyskytovaly obě varianty nacionalismu, jak pozitivní, tak negativní. V posledních dekádách se však v Evropě s vaničkou vylilo i dítě a nacionalismus jako celek byl šmahem odmítnut ve pospěch internacionalismu. (Ponechme teď stranou otázku, jakou roli v tomto poválečném myšlenkovém procesu hraje marxismus se svými internacionálními spády.)

Pozitivní nacionalismus je však i dnes zapotřebí:

Vlastenectví umožňuje zakořenění v určitém prostoru, které každý člověk potřebuje. Vytváří rámec pro jeho identitu, citové vazby, emocionální prožitky, vědomí domova. Dává mu sebevědomí a jistotu, které souzní s konkrétním prostorem, krajinou, kulturou, eventuálně státem jakožto „korunou“ národního tvůrčího života.

Jaké hodnoty dnes rozhodují?

Vlastenectví spoluvytváří a podporuje politické podhoubí, které je vhodné i pro konzervativně-liberální formy společenského uspořádání a pro přirozený půdorys demokratického státu. Není náhodou, že nacionalismus byl v Evropě „objeven“ v předminulém století v souvislosti s převažující ideologií liberalismu a v rámci pronikání demokratických prvků do života společnosti.

Vlastenectví vytváří hodnototvornou bázi, na níž je možné stavět rozumnou praktickou politiku. Národní zájmy proto nejsou negativním jevem, který je potřeba odstranit. A pokud se odstraní, co zbude? Jen zájem jednotlivců a případně silných společenských skupin. Co jiného vidíme před volbami, kdy rozhoduje především výše státního finančního příspěvku jednotlivým profesním uskupením, nikoli obecnější témata! Jinými slovy: kdo miluje svou vlast, dokáže pro ni i něco obětovat; kdo nemá jiné hodnoty, zajímá ho jen to, aby se sám měl lépe než včera.

Barvy versus šeď

Pozitivní vlastenectví, alespoň v Evropě, podporuje a umocňuje evropskou rozmanitost, která je velmi důležitá, protože brání převést tento kontinent pod knutu jednoho světonázoru. Vlastenectví každého evropského národa má svou nezaměnitelnou příchuť a barvu. Nesmírně by nás ochudilo, pokud by byla tato rozmanitost vyměněna za jakousi šedivou jednotu. (Poznámka pro bruselské politiky-byrokraty: ano, platí to i pro střední Evropu, i pro Maďarsko a Polsko!)

Určitě by se daly vyjmenovat i další důvody, proč chválit vlastenectví. Pro mne je dobrým intelektuálním cvičením v této oblasti přemýšlení o významných českých exilových osobnostech, které po roce 1948 nebo o dvacet let později musely svou vlast opustit. A že jich bylo hodně!

Otázka zní, zda u nás nepřišla doba, kdy už nepomáhají ani krize a katastrofy, neboť vztah k naší vlasti ovládla lhostejnost.

Zdá se, že právě krize nedávno umožnily nové objevování ztracených hodnot. Otázka zní, zda u nás nepřišla doba, kdy už nepomáhají ani krize a katastrofy, neboť vztah k naší vlasti ovládla lhostejnost. Je velmi pravděpodobné, že nejen o víře, ale i o této lhostejnosti mluví bible: „A tak, že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst.“

Jiří Hanuš

Historik a editor
Všechny články autora