Česko v novém světě

Po sametové revoluci se Česko vydalo na cestu do západních struktur. Vstup do EU a NATO přinesl prosperitu, bezpečnost a pocit určité dějinné finality. Návrat na Západ se podařil, což svádí k lehkovážnosti. Dějiny však neskončily.

V poslední době dochází k pozvolné změně evropského řádu a uspořádání, která se Česka silně dotkne. Nejzásadnější je postupující rozklad evropského politického uspořádání stojícího především na projektu evropské integrace. Ten dnes v podobě Evropské unie narazil na svůj strop a směřuje k dezintegraci. EU tíží nedostatečná evropská identita, přehlížení stále silných národních identit, složitost a byrokracie, kontraproduktivní tlak na centralizaci, odtrženost evropských elit a pokrokářské sociální inženýrství.

Evropská unie se nestala funkčním nástrojem zájmů evropských států a hodnotovým zastřešením evropské civilizace. Stala se ideologických projektem, který se chce odstřihnout od specifického evropského dědictví.

V očích evropské politické třídy je EU v lepším případě projekt na podporu spotřebitelů, v horším utopickým předobrazem celosvětového společenství humanismu a lidských práv. Orientuje se na ryze abstraktní hodnoty, které považuje za univerzálně přenositelné. Taková Evropská unie nemůže utvářet specifickou evropskou identitu, protože specifické identity ve skutečnosti považuje za špatné.

Absence silné evropské identity, a tedy i evropského politického lidu, se zvlášť v časech krizí a nejistoty odráží v návratu k národním identitám a národním zájmům. Evropská unie se tak nezadržitelně rozpadá podél štěpných linií národních zájmů. Evropské velmoci se sice rády zaštiťují evropským zájmem, ale vždy se za tím schovává jen ten jejich, specifický.

Euro rozděluje Unii

Unie je stále křehčí a s každou další krizí náchylnější k rozpadu. Vážně ji může ohrozit jednání o Brexitu, další příval imigrantů nebo zvolení silného populisty v některé z klíčových evropských zemí. Konec dnešní podoby maastrichtské Unie však určitě přinese rozpad či transformaci eura, které je v současné podobě neudržitelné.

Euro spojilo dohromady exportní velmoc Německo a státy jižní Evropy, které byly zvyklé řešit nedostatek své konkurenceschopnosti devalvací vlastní měny. Měnová unie umožnila všem členům čerpat levné úvěry. Absence fiskální unie ovšem tyto dluhy ponechala jednotlivým státům.

Euro markantně posílilo německou ekonomiku, když jí umožnilo levnější export. A to jak v rámci Unie, tak celosvětově. Jižní státy se sice chvíli vezly na levných úvěrech, ale nakonec na to doplatily. Nemožnost devalvovat měnu je činí bezbranné vůči německému exportu, odkazuje k úsporným režimům a takzvané vnitřní devalvaci, která je politicky velmi těžko udržitelná.

EU se stane skořápkou, další Radou Evropy, evropskou OSN, zónou volného obchodu. Některé státy ji opustí, některé zůstanou.

Jak se rozhodne Francie?

Euro strukturálně posiluje Německo a oslabuje zbytek. Jediným řešením je sdílení dluhů, což prosazuje jižní křídlo. To je ovšem pro Německo a jeho veřejnost těžko akceptovatelné. Klíčová roli hraje pozice Francie. Unie pro ni dlouho fungovala jako prostředek pacifikace Německa a využití jeho potenciálu v její prospěch. To přestává platit. Euro, které prezident Mitterand plánoval jako další prostředek, jak Německo zvládnout, definitivně vychýlilo balanc mezi Francií a Německem ve prospěch Německa.

Bude Francie nadále udržovat posvátné partnerství s Německem, ačkoli bude tahat za stále kratší konec provazu? Anebo se pokusí být s koalicí jižních států Německu protiváhou, čímž potvrdí dezintegraci Unie? V každém případě v rámci tohoto partnerství, na kterém stojí a padá Unie, došlo k zásadnímu mocenskému posunu, což nutně musí své následky.

Marginalizace EU

Evropská unie se zřejmě formálně nerozpadne, ale bude směřovat k politické marginalizaci. Stane se skořápkou, další Radou Evropy, evropskou OSN, zónou volného obchodu. Některé státy ji opustí, některé zůstanou. Vícerychlostní EU ostatně neznamená nic jiného než návrat k bilaterárním a vícestranným dohodám mezi státy, eventuálně mezi regionálními bloky států. EU jako entita přestane být definujícím prvkem evropského řádu, nýbrž pozadím, na kterém se ustavuje řád nový.

Rozklad EU doplní vážné sociální konflikty v některých západoevropských státech, které povedou k jejich uzavírání se do sebe. Západní státy začnou doplácet na léta multikulturalismu, povinně oslavované diverzity, tichého našlapování kolem radikálního islámu, obecné neschopnosti integrovat muslimskou populaci a politicky korektního ignorování těchto problémů.

Hněv a frustrace střední třídy se bude obracet proti imigrantům, elitám i Evropské unii. Bude požadovat řešení, které bezradně přešlapující politická třída nenabídne, a bude se radikalizovat.

Česko jako malý stát nemá šanci výše popsané procesy zvrátit. Bude-li je však předvídat a připravovat se na ně, může jejich dopad minimalizovat. V každém případě je potřeba se připravit na mnohem nestabilnější a tvrdší mezinárodní prostředí.

Česko se musí zbavit mentality žáčka čekajícího na pochvalu od učitele.

Středoevropská spolupráce

Posledním bodem, na který by Česko mělo brát ohled, je nutnost posilovat spolupráci v rámci států Visegrádské skupiny, respektive malých států střední Evropy. Geopoliticky jsme svébytnou entitou se specifickými zájmy, potřebami, pohledem a historickou zkušeností. Návrat německé otázky i Ruska nás bude tlačit ke spolupráci. Blok středoevropských států může být silný jak v rámci EU, tak v Evropě bez EU. 

V prostoru střední Evropy se ostatně od středověku formovaly nadnárodní útvary, jejichž účelem bylo čelit jak agresi z východu či jihu, tak mocnému sousedu na západních hranicích. Na rozdíl od komunismem zdeformovaného českého vnímání řada tehdejších významných českých osobností jako Palacký nebo Borovský podporovala koncepci austroslavismu.

Ta považovala habsburskou monarchii za nezbytnou geopolitickou entitu, která zastřeší malé středoevropské národy před německým a ruským expanzionismem. S tím, jak se budou současné pilíře evropského řádu rozvolňovat, potřeba a význam středoevropské spolupráce poroste.

Nakonec se Česko musí zbavit mentality žáčka čekajícího na pochvalu od učitele. Česko je civilizačně součástí Západu. Čtyřicet let komunismu nás morálně, institucionálně a hospodářsky zdevastovalo. To ovšem nic nemění na tom, že hodnotově a kulturně jsme součástí západní civilizace po celá staletí. Ne všechno, co přijde ze zemí západní Evropy, musíme akceptovat, abychom si potvrdili, že jsme Západ. Víra v sebe sama a sebedůvěra jsou základním předpokladem, aby se Česko s novým světem vypořádalo.

Článek pokračuje textem Bezpečnostní otazníky nad Evropou. Psáno pro Českou pozici.

Andrej Duhan

Absolvent Právnické fakulty UK. Působí ve vedení rodinné společnosti.
Všechny články autora