Bezpečnostní otazníky nad Evropou

Severoatlantická aliance, garant bezpečnosti v Evropě, prochází již delší dobu krizí svého účelu. NATO jsme vnímali jako věčného garanta míru a bezpečnosti, jako trvalé společenství hodnot. Ve skutečnosti je vojenskou aliancí, která vznikla v určitém dějinném kontextu. A časy se mění.

Členové Aliance dnes mají odlišné zájmy a rozcházející se představy o hrozbě. NATO ztratilo v podobě Sovětského svazu jednotícího nepřítele. Jeho nástupnický stát, Rusko, jako hrozbu vnímá pouze část členů.

NATO se od Evropské unie odlišuje tím, že má jednu velmoc, se kterou stojí a padá – Spojené státy. Bude tedy trvat tak dlouho, dokud bude výhodné pro Američany. Zároveň platí, že Američané dlouhodobě přehodnocují své postavení ve světě a tím i své závazky. Momentálně se vyrovnávají s relativním úpadkem vlastní moci a pozvolným přechodem k multipolárnímu světu, kde bude hlavní vyzyvatel americké hegemonie Čína. Obama i Trump jsou symptomem téhož – snahy se s tím vyrovnat a zachovat americký primát.

Americká reálpolitika?

Obama reagoval klasickým liberálním pozérstvím a přimknutím se k progresivnímu vidění mezinárodních vztahů. Trump vytáhl strategii „America first“ a re-kalibroval americkou zahraniční politiku tak, aby odrážela pouze skutečné americké zájmy. Podle všeho se vrací k reálpolitice, kde rozhodují především zájmy a až poté hodnoty a historická přátelství.

NATO je pro Američany skvělým nástrojem uplatnění vlivu a udržování stability v Evropě. Jistě si ho budou přát podržet, ale nikoliv za každou cenu. Zaprvé, Rusko již není hlavním globálním soupeřem, naopak Američanům může pomoci brzdit nástup Číny. Zadruhé, Evropané mají dlouhodobě problém akceptovat svůj díl odpovědnosti za vlastní obranu a považují americký bezpečnostní deštník za samozřejmý.

Pokud čelní představitelé EU sní o obraně bez výdajů, o evropské obraně paralelní k NATO nebo když považují vojenské výdaje ekvivalentní humanitární pomoci, pak mohou Američané hledat efektivnější způsoby, jak svůj vliv zajistit. Těmi jsou zejména bilaterální a vícestranné dohody s evropskými státy, které mají skutečný zájem na americké bezpečnostní jistotě a také mají Američanům co nabídnout.

Návrat německé otázky

S rozkladem politické a bezpečnostní struktury v Evropě se vrátí ústřední problém evropských novověkých dějin – německá otázka. Její podstatou byla nestabilita daná geopolitickou vahou Německa. Jeho potenciál a poloha jej předurčuje být dominantní silou Evropy. Nikdy však nenabylo takové síly, aby se prosadilo proti koalici evropských velmocí.

EU i NATO byly jedny z nejlepších nástrojů, jak německou otázku vyřešit. EU usměrnila německý potenciál ve prospěch celku a zároveň omezila jeho moc skrz formální postupy evropských institucí. Němcům umožnila legitimizovat se jako civilizovaný národ výměnou za nadřazení evropských cílů nad německé.

Dnes už potřeba legitimizovat vyprchala a Německo se stává disproporčně nejmocnějším členským státem, přičemž euro tento stav ještě posílilo. Francie a jižní křídlo oslabily, státy severní a střední Evropy euro učinilo ekonomicky závislejší na Německu. A Spojené království spolek opouští.

Němci zůstávají stále relativně oddáni evropské integraci, už se jí ale nechtějí sebeobětovat. Ve skutečnosti si tvrdě hájí své zájmy, ať už jde o odmítání fiskální unie, plynovod Nord Stream s Ruskem obcházející země střední a východní Evropy nebo prosazení imigrantských přerozdělovacích kvót v rámci Unie.

Trumpovo vítězství nikde v Evropě nevyvolalo takové zděšení a otevřenou hysterii jako v Německu.

Americko-německý střet

Vztah k NATO, respektive Americe, je v Německu dvojaký. Komplikuje ho německý pacifismus, ambivalentní vztah ke střední a východní Evropě (pokud jde o ochotu bránit ji) a jisté pochopení pro ruské obavy. Atlantismus zde má silnou tradici, stejně tak ovšem antiamerikanismus, který navíc nabývá na síle.

Stojí za zmínku, že Trumpovo vítězství nikde v Evropě nevyvolalo takové zděšení a otevřenou hysterii jako v Německu. Nejde jen o hodnoty. Vztahy Německa coby exportní velmoci a Spojených států, které s Trumpem směřují k ochranářským politikám, mohou vskutku degradovat. Lidé z Trumpova okolí již například naznačili, že je Německo díky euru měnový manipulant. Není náhodou, že se z politiky vůči Trumpově Americe stává v Německu volební téma.

Dnešní Německo samozřejmě není Německo Bismarckovo, natožpak Hitlerovo, jeho síla dnes ale vůbec nemusí spočívat v územní rozpínavosti. I politika představovaná jako humanitární může mít v případě Německa zásadní následky. Stačí vzpomenout na pozvání Angely Merkelové a následný průběh imigrační krize. V každém případě platí, že asertivita a nezakotvenost Německa poroste.

Rusové chtějí svou sféru vlivu

Dalším charakteristickým rysem nového řádu je nástup Ruska. Rusové si především budou chtít pojistit, že se Bělorusko, Ukrajina a Gruzie nestanou součástí západních struktur. Pro dosažení tohoto cíle by šli do války.

Pokud jde o zbytek Evropy, Rusové budou hledat každou skulinu, jak rozšířit svůj vliv. Dokud však budou Američané projevovat dostatečnou ochotu bránit Evropu, zásadní změna bezpečnostního uspořádání nehrozí. Ruský vliv v Evropě však každopádně působit bude, devadesátá léta byla historickou anomálií.

Putinovým dlouhodobým záměrem není obnova územního rozsahu Sovětského svazu ani ideologické tažení. Jeho cílem je akceptace velmocenského postavení Ruska ze strany Spojených států a mezinárodní řád založený na koncertu velmocí, které respektují své sféry vlivu. Nakolik budeme pociťovat ruský vliv, bude tedy záležet na vztazích mezi Amerikou, Ruskem a Německem.

Česko by dnes mělo být vzorným členem NATO a do budoucna dobrým partnerem Spojených států.

Česko v mocenském vakuu

Základní geopolitickou realitou bude, že se Česko octne v prostoru mocenského vakua mezi Německem a Ruskem. Nutně tedy potřebuje bezpečnostního garanta. Dnes je jím NATO. Pokud by došlo k jeho faktickému rozkladu, můžou to být jedině Spojené státy. Pro Američany může být pás malých států mezi Německem a Ruskem žádoucí kotvou jejich vlastního vlivu.

Česko by tedy dnes mělo být vzorným členem NATO a do budoucna dobrým partnerem Spojených států. Stejně tak ovšem musí budovat vlastní armádu, která je schopna teritoriální obrany. Nikoliv armádu coby expediční sbor chemiků v Afghánistánu. To znamená nejen zastoupení všech složek armády, ale také obnovení povinné vojenské služby. Stát, který rezignuje na vlastní obranu, nemá nárok na nic.

Stejně zásadní jako zajištění fyzické bezpečnosti bude definování vztahu k Německu, které případně přestane být hodným evropským Německem, nýbrž začne hrát samo za sebe. Potřeba politické samostatnosti se zde střetne s ekonomickou závislostí Česka na Německu.

Pokud Česko nebude chtít být součástí německé hospodářské unie, musí v dlouhodobém horizontu směřovat k vymanění se ze silného subdodavatelského vztahu k německé ekonomice. Nejde přitom pouze o hledání nových exportních míst, ale především o povýšení české ekonomiky z úrovně montovny.

Článek navazuje na text Česko v novém světě. Psáno pro Českou pozici.

Andrej Duhan

Absolvent Právnické fakulty UK. Působí ve vedení rodinné společnosti.
Všechny články autora